Bolavá zkušenost

Chtěla bych se s Vámi podělit s hrůzou odchodu blízkého člověka. Hrůzou, lítostí, potřeby kontaktu a bezmocností. Po nemoci byla moje babička přemístěna do domova důchodců, kde prý o ni bude postaráno stránce lékařské, rehabilitační a lidské, protože v nemocnici pro ni již nebylo místo. Byla nám dávána naděje, že se její stav zlepší natolik, aby jsme si ji mohli vzít domů. Při první návštěvě jsem prožila šok. Malá tmavá, těžce větraná místnost, 5 postelí, samé "ležáky" v hantýrce sester. Naše babička byla den ode dne horší a horší. Po 14 dnech přišel ŠOK, na který jsm nebyli připraveni. NIKDO!!!!!!!!!!! Když si vše přehrávám zpětně, ptám se: ošetřující lékaři museli vědět při převozu do domova důchodců, jak to s bábinkou doopravdy je, proč nám neřekli pravdu, proč jsme vše museli dovídat až po odejití bábinky, že se tělo připravovalo, že se s tím dalo počítat a podobné. Když všichni věděli, jak to s bábinkou je, proč nám nedali možnost vzít si ji domů, proč musela odejít v takové kobce!!! Za plně prožitý život by si zasloužila odejít v pěkném prostředí, ne v takové kobce, i když byla "ležák". Vše se odehrálo v loni v červenci a věřte, že pro mě není jednoduché se s tím srovnat. Stále mám dojem, že jsme cosi zanedbali, stále jsme dlužníky. Vnímám vše tak, že jsem byli podvedeni naším zdravotnictvím, které není schopno říct pravdu - i když by byla tvrdá - ale rodina aby se podle ní dokázala zařídit.
Vyjádřit účast
427 lidí vyjádřilo účast.