Souhlasím s Petrem, že někdy sám umírající je více smířený se svým odchodem ze života, než ti, co mají ještě zde zůstat. U těch, co zůstávají, převládá spíše pocit dluhu vůči zemřelému, většinou nikdo nechce tuto skutečnost přiznat. Spíše plačeme nad sebou, že jsme nestihli podat pomocnou ruku člověku, kterého jsme měli rádi, že jsme mu neřekli do oči, jak ho milujeme a jak jsme vděčni mu za všechno,co pro nás udělal. Děsíme se toho, že budeme umírat stejně, že nikdo nás nebude držet za ruku...
