Chci spáchat sebevraždu

Nejste v tom sama, taky se v životě podobně patlám už padesát let. Někdy bych to chtěla skončit, ale bojím se, a vím že bych v poslední chvíli cukla. Nevím jak to ti lidi dokážou, třeba skočit pod vlak. To musejí být něčím sjetí, v normálním stavu to snad ani nejde. LIdi, nejste v tom sami, je nás jak vidím hodně. Možná by to chtělo nějaký klub pro ty málo schopné, kde by jsme se mohli seznámit, a třeba najít i spřízněnou duši, podobného introverta, a dýchalo by se trošičku líp. Protože v normální společnosti těch veleúspěšných supervtipných a superspolečenských superhrdinů je mi nanic.

Taky si připadám, že nikam nepatřím, nevím co chci dělat, nemám žádný talent, koníčky, nic neumím. Na co sáhnu to je špatně, starší syn mě nenávidí ( a to po něm jen chci aby se šel třeba učit, dělat úkoly nebo pomoct s něčím). Vždy si vyberu tu špatnou možnost. S mužem to šlo do hajzlu, x let mi říká jak jsem mu zkazila život, že mě nikdy neměl potkat a nikdy mít spolu 2 děti (kluky), beze mě by se měl líp a dařilo by se mu v práci. Moje mamka s bratrem jsou na nic. Mamky útěcha je stylem, že by si člověk šel hodit mašlu znova a bratra toho vše hned rozčílí, není s ním řeč. Nikoho nemám, jsem sama. Podle manžela můžu za vše já. Trpím depresema kvůli onemocnění štítné žlázy, díky ní se mi nedaří zhubnout a tím propadám dalšímu smutku. Vychovávali nás doma bitím a křikem, partnera jsem si hledala těžko, všichni mě jen využívali. Ale manžel mě zlomil, nezůstalo ve mně nic jen popel, prach a střepy, nemám sílu bojovat, chci to vzdát.

Prosím vás nedělejte to jak to udělám můj syn Já už teď ležím jenom přežívám a brečím . Nedělejte to svým rodičům to si určitě nezaslouží vždyť tady máme nějakou cestu na který se musíme naučit něco proto jsme tady na zemi jednou se vrátíte domů a pochopí to všechno. Ano mám se uleví bude vám dobře ale co vaší maminka a teď se vás milujou ty už se z toho nikdy nespamatuji musíte myslet i na ně

Jsem na tom asi stejně ale ta musíš žít

Dobrý den, bohužel žádná rychlá a bezbolestná smrt bohužel neexistuje... Sama to hledám roky a nenašla jsem. Vše je bolestivé a velmi nespolehlivé a končící většinou poškozením člověka, ale ne smrtí). A nejste ňouma, jen trpící traumatizovaným člověk... Když byste si chtěla třeba promluvit, tak můžete napsat. Můj život je jen nekonečná bolest a strádání už od dětství a nemám vůbec nikoho, takže vím, jak člověku je...

V žádném případě na něco takového raději ani nemyslete.
Znala jsem -asi špatně-mého manžela 30 let. Měli jsme 5 dětí. Jednoho dne si vzal život. Šel jakoby do práce, ale odjel autem a už jsem ho neviděla.
Byl to obrovský šok. Mám strach, zda to neovlivní do budoucna děti.
Jakýkoliv projev, podobný Vašemu,beru nesmírně vážně. Vykašlete se na ostatní,
máte přeci cenu sama pro sebe.

milá Petra, prosím nerobte to, neberte si život. Život je dar, nikomu by ste tým nepomohla. Chápem, že máte bolesť na duši, viem aké to je, sama som si zažila kopec zlých vecí, prosím vyhľadajte psychologickú pomoc, pomôžu vám, možno raz budete mať svoju rodinu, už len preto to stojí za to, žiť pre ľudí, ktorí sa vás budú vážiť, zverte sa so svojím problémom dobrej psychologičke, verím, že vám pomôže. Prácu môžete zmeniť a do budúcna možno stretnete muža, ktorý vás bude mať rád a raz môžete mať deti, ktoré vás budú milovať, pretože si to zaslúžite. Uvidíte, bude aj lepšie. Nebojte sa.

Pokud chcete pochopit svoji situaci, jděte na regresi. Vaše perspektiva se radikálně změní. Pak začněte studovat, jak funguje karma a jak ji zlepšit (a také karmu oživených sebevrahů).
Pokud se přesto rozhodnete pro sebevraždu, nekomplikujte tím život ostatním (skok pod vlak, metro atd.). Vaše vlastní komplikace se tím ale podstatně zvýší.