Taky si připadám, že nikam nepatřím, nevím co chci dělat, nemám žádný talent, koníčky, nic neumím. Na co sáhnu to je špatně, starší syn mě nenávidí ( a to po něm jen chci aby se šel třeba učit, dělat úkoly nebo pomoct s něčím). Vždy si vyberu tu špatnou možnost. S mužem to šlo do hajzlu, x let mi říká jak jsem mu zkazila život, že mě nikdy neměl potkat a nikdy mít spolu 2 děti (kluky), beze mě by se měl líp a dařilo by se mu v práci. Moje mamka s bratrem jsou na nic. Mamky útěcha je stylem, že by si člověk šel hodit mašlu znova a bratra toho vše hned rozčílí, není s ním řeč. Nikoho nemám, jsem sama. Podle manžela můžu za vše já. Trpím depresema kvůli onemocnění štítné žlázy, díky ní se mi nedaří zhubnout a tím propadám dalšímu smutku. Vychovávali nás doma bitím a křikem, partnera jsem si hledala těžko, všichni mě jen využívali. Ale manžel mě zlomil, nezůstalo ve mně nic jen popel, prach a střepy, nemám sílu bojovat, chci to vzdát.
