Tento rozhovor je součástí seriálu Konec dobrý, všechno dobré

V domácím prostředí vnímáte všechny niternosti pacienta

Se sestrou domácího hospice Cesta domů Kateřinou Bransburg o tom, co přináší práce v hospici ve srovnání s nemocnicí. Přečtěte si další ze série rozhovorů, ve kterých paliativní profesionálové odpovídají na podrobnější otázky vycházející z videí, která vznikla v rámci kampaně Centra paliativní péče Konec dobrý, všechno dobré.

 

Je hierarchie nemocniční péče chybou, nebo je na klinickém pracovišti nezbytná?

V určitých věcech je hierarchie potřebná. Bez vedení a struktury se neobejdeme, ale také je potřeba fungovat v týmu. Jen v něm je možné vidět opravdové potřeby člověka. Také automaticky neplatí, že co pan primář řekne, to je svaté. Když paní mluví o tom, že se pacient 12 hodin svíjí v bolestech, ale primář tvrdí, že to tak není, tak možná nemá pravdu.

Lze vůbec možné v klinickém zařízení opustit model „každý si jede ve své linii“, který zmiňujete?

Určitě jsou oddělení, kde to funguje i jinak. Ten jiný model musí nastartovat vedení, které ale občas nevidí jiné možnosti. To je špatně. Je potřeba umět rozpoznat impulzy, které občas přicházejí třeba odspoda.

Mám jeden hezký aktuální příklad z Cesty domů. Měli jsme tu na návštěvě paní, která zakládá nadaci a její manžel je lékař. V cizině zjistil, že vzdělávání, které chce po svých zaměstnancích, by měl mít sám velmi konkrétně v rukou. Tvrdí, že je třeba, aby se všichni členové lékařských týmů nevzdělávali v tom samém. Každý by měl vědět něco.

Na to Cesta domů přišla už ve svých počátcích. U nás platí, že každá sestra bude umět něco: jedna masáže, druhá zná stomie, třetí umí pečovat o rány. Lidé v týmu se navzájem doplňují. Nejde o kvantitu – mít 20 sester a 3 doktory, ale o kvalitu každého lékaře. Každý by měl přinášel něco, čím může obohatit pacienta.

Říkáte, že výhodou paliativní péče je, že v jejím středobodu je pacient. Kdo je pak ve středobodu péče v nemocnicích?

O tom by se dalo mluvit dlouho. Ve hře jsou různé zájmy a nastavení situace v našem zdravotnictví. Když totiž přijmete pacienta na akutní lůžko, ideálně by tam už po třech dnech neměl být. Pojišťovnám se pak jednoduše nerentuje. To je jeden z podstatných faktorů ve hře.

Pak je důležitý pohled lékaře, který řeší, kolik dostane peněz pro své oddělení. Když jich nebude dost, nebude tam moci dělat žádné nadstandardní, ale také ani mnohé standardní výkony.

Péče se tedy týká pacienta, ale ten kvůli dalším aspektům nemusí dostat tu nejkomplexnější a nejlepší dostupnou péči. Přitom o těchto faktorech často pacient ani neví. Netuší, že se na jeho lůžko tlačí další pacient. Neví, že doktor nemá čas, protože je tlačen finančními důvody. To vše obyčejný pacient nemůže ani dohlédnout.

Jaká je jedna nejdůležitější věc, která by se měla změnit, aby se v nemocnicích dostalo více prostoru pro individuální potřeby pacienta?

Je nezbytné s každým jedním člověkem být a mluvit s ním. Nemám ale univerzální recept, jak to udělat. Pokud na interně se 30 ležícími pacienty fungují dvě sestry, jedna sanitářka a jeden lékař, není to moc reálné. Nevím, jestli to změní jen to, že tam budou dvě další sestry. Navíc je ministerstvem zdravotnictví rozděleno, kolik má být pracovníků na jakém oddělení. Neobejde se to bez vedení, které je bude motivovat k tomu, aby mluvili s pacienty.

Když o tom tak přemýšlím, v Cestě domů máme velkou benevolenci. Teoreticky bych mohla návštěvu zvládnout za pět minut a jít na kávu. Ale u nás není nikdo, kdo by něco takového udělal. Proč? Protože nám o ty lidi jde. Jde to tak z vedení, ale také takhle chceme tu práci dělat kvůli sobě i kvůli těm lidem samotným. To se musí dostat i do zdravotnictví. Naší práci je třeba vnímat jako širší a obsáhlejší věc. Jde o spokojenost pacientů i personálu. A to nezařídí jen dotazník kvality.

Zdá se, že ve zdravotnictví vám nejvíce chybělo zaměření na pacienta. Existuje nějaký konkrétní moment, kdy vám došlo, jak to ve standardních nemocnicích funguje?

Zažila jsem takových situací víc. Například jednou záchranná služba přivezla tanečnici, která byla velmi hubená a malá. V horku zkolabovala v nějakém klubu. Ve statutu měla, že je pod vlivem drog a alkoholu, aniž by to s ní kdokoli probral. Navíc to byla cizinka. Nemohli se s ní domluvit ani anglicky, takže to byla velmi složitá situace. Doktor, který přišel, byl už předem naštvaný a okamžitě ji někam odeslal. Nezeptal se jí vůbec na nic. Tehdy mi došlo, že s člověkem nikdo nemluví, ale platí prosté „uděláme to tak a tečka“.

Podobně to bylo, když ambulance přivezla pacienta, který měl amyotrofickou laterální sklerózu. Tomu člověku odumíraly všechny svaly v těle, šel se projít a někde zakopl. Přivezli ho a okamžitě dostal nálepku člověka, který je pod vlivem nějakých omamných látek. Po deseti minutách se mnou mě poprosil, ať mu dám papír a všechno mi to vysvětlil. Dokonce mi řekl, u koho se léčí. To byl další příklad, kdy člověk nedostal prostor, aby řekl, co se s ním děje. Prostě se ho nikdo nezeptal.

Tohle byly sice příklady z ambulance, ale podobně to chodí i při propouštění z nemocnice. Vždy ráda vzpomínám na přednášku MUDr. Zdeňka Kalvacha. Ten říká, že když lékař propouští pacienta, měl by vědět, v jakém patře bydlí a jestli má sprchový kout, nebo vanu. Na to se ale nikdo neptá. Přitom je to v určitou chvíli života zcela zásadní.

Říkáte, že jste nikdy nepřemýšlela o tom, jak se na vás bude odrážet setkávání s umírajícího lidmi. Překvapil vás přesto v něčem způsob, jak to probíhá v hospici oproti nemocnici?

Nové bylo to, že jsem se ocitla v centru velkých lidských emocí. S tím jsem se předtím nesetkávala. Když člověk zemře v nemocnici, tak se jen předá občanka ve dveřích a tím to skončí. Stejně nové bylo vůbec mluvit o umírání a sledovat, co se v těle při něm děje a jaké projevy přicházejí.

V nemocnici jsem se někdy setkávala s tím, že se člověk balí, bere si kufr a chce odejít. To se řeší tak, že mu prostě doktor přidá nějaký lék. Rozhodně o tom nikdo nepřemýšlí víc do hloubky. Oproti tomu v domácím prostředí vnímáte všechny niternosti pacienta. K lékům se také uchylujeme, ale vždy s ohledem na všechny další situace, které náš klient prožívá.

Tvrdíte, že hlas sestry nemá v nemocničním týmu velkou váhu. Je tomu tak, protože sestra v něm nedostane prostor, nebo protože se sestry ani nesnaží ozývat?

To je různé. Na oddělení popálenin jsem zažila, že se s určitými lékaři dalo mluvit. Ale pak tam byli tací, kteří se drželi svého ega a potřebovali být nejchytřejší. Setkala jsem se i s tím, že jedna sestra byla propuštěna, protože v konkrétním případě radila lékaři, co má dělat. V některých případech tedy opravdu lékař nechce slyšet názor sestry. Ale někdy je problém i v té týmovosti.

Vím, že lékaři nám na „helpline“ Cesty domů často nevolají. Přičítám to nedostatku pokory ve zdravotnictví. Zdá se mi, že je v našich lékařích zakořeněno, že není normální říkat si o pomoc. Já jsem pracovala v nemocnici na hemato-onkologické jednotce. Je velmi běžné, že si při propuštění dítěte z takového oddělení do domácího prostředí ošetřující lékař s praktikem zavolá a propojí se. U dospělého člověka se to neděje.

Podobně to vypadá, když sestřička v domě sociálních služeb vidí pacienta, který potřebuje odvézt do nemocnice. Vezme ho tam, ale už se nestane, že by se sestra z ambulance ozvala zpět do toho domu. Nepobaví se o tom, co s tím pacientem mohou dělat nebo proč ho vůbec do nemocnice poslali. Rychlá záchranka sice napíše povšechné hlášení, ale nikdo se neptá, jak to bylo předtím a jak to bude potom. Chybí propojení a návaznost. Sice stačí málo, ale je to čas navíc.

Kde mohou mladí medici nejlépe získat zkušenosti s paliativní péčí?

Ideální by pro ně bylo jít se podívat do ambulance s návštěvní službou, ale ta tu neexistuje. Proto bych je poslala do hospice. To je instituce, která funguje dobře. V ambulanci s návštěvní službou by získali pohled na pacienta v domácím prostředí a viděli, jak doopravdy žije. V lůžkovém hospici je už totiž pacient jistým způsobem vykořeněn. Skvělé by také bylo vidět praktika, který dělá návštěvní službu, ale i ti tu chybějí.

Ptal/a se:
Redakce Umírání.cz