Tento příběh je součástí seriálu Konec dobrý, všechno dobré

Uvědomění si konečnosti života

„Jako student pátého ročníku lékařské fakulty jsem se, jako mnoho mých kolegů, před rokem rozhodl odjet studovat na jeden semestr do zahraničí,“ říká Jiří Turek, který se jako dobrovolník zúčastnil kampaně Centra paliativní péče Konec dobrý, všechno dobré.

Motivací mi bylo rozšířit si jazykové schopnosti, tím i profesní uplatnění a také si udělat obrázek o praxi lékařského povolání v Západní Evropě.

Pro studium jsem si vybral alsaské pohraniční město, francouzský Štrasburk. Neprodleně po svém příjezdu a zabydlení se jsem nastoupil na klinickou stáž na kardiologické oddělní do Nouvel hôpital civil, moderní nemocnice v centru města. Rozdíl oproti většině českých nemocnic je patrný na první pohled – personální i materiální zajištění je tu více než dostatečné, veškerá dokumentace je v digitální podobě sdílena v centrálním nemocničním systému. Také role studentů medicíny je jiná, slouží zde spíše jako asistenti lékařů a intenzivněji se připravují na praktickou stránku budoucího povolání. Co mě ale nejvíce (a mile) překvapilo, byl přístup personálu ke komunikaci s pacienty.

Eticko-profesionální dilema

Jedno pondělní ráno jsem s kolegou – mladým lékařem zhruba stejného věku – dělal ranní vizity po našem oddělení. Když jsme vstoupili na pokoj pana D., nečekali jsme, že nás tu bude čekat oříšek v podobě eticko-profesionálního dilematu. Pan D. byl 75letý pacient trpící pokročilým srdečním selháním, kterého z toho důvodu trápila námahová dušnost a závratě. Přestože jako vdovec bydlel sám a trpěl dalšími přidruženými chorobami, dalo se o něm v lékařské řeči říct, že měl „kvalitu života dobře zachovanou“. Tedy to, že většinu běžných denních činností dokázal zvládnout bez cizí pomoci. Nezdálo se, že by trpěl depresemi, ba naopak, byl psychicky čilý. Naneštěstí, kvůli onemocnění srdce hrozil panu D. nenadálý vznik smrtelné srdeční arytmie, např. fibrilace komor.

Můj kolega tedy panu D. doporučil podstoupit implantaci implantabilního kardioverter-stimulátoru, malého přístroje uloženého pod kůží na hrudi. Přístroj v případě poruchy srdečního rytmu situaci rozezná, elektrickým výbojem se automaticky pokusí rytmus srovnat a tím odvrátit tzv. náhlou srdeční smrt.

Právo na přirozenou smrt

Pan D. si návrh vyslechl a k našemu překvapení reagoval jinak, než jsme předpokládali. Prohlásil, že vzhledem k hloubce všech svých zdravotních obtíží si konečnost svého života uvědomuje a je s ní smířený. Případnou náhlou srdeční smrt, jež mu bez zmíněného přístroje reálně hrozila, považuje za smrt přirozenou. Také se vyjádřil ve smyslu toho, že nechce, aby jeho život byl prodlužován na úkor cizího zařízení v jeho těle. K tomu použil poněkud drsné přirovnání o autě, kterému také nelze donekonečna opravovat a vyměňovat motor, ale zákonitě musí přijít chvíle, kdy auto doslouží. Můj kolega sice pohotově přišel s metaforou o tom, že ono implantované zařízení není nový motor, jako spíše kontrolka upozorňující na nízký stav hladiny nádrže, ale pan D. trval na svém. Není tu zvykem, aby podobné situace řešili lékaři sami, natož pokud se jedná o čerstvé absolventy. S panem D. jsme se tedy dohodli, že necháme záležitost prozatím otevřenou, popřáli mu hezký den a odebrali se do naší pracovny.

Ještě to dopoledne byl na oddělení přizván psychiatr, sympatický Francouz středního věku, který je pro potřeby oddělení vždy k dispozici a k vidění poměrně často. Bylo svoláno malé shromáždění, kterého se účastnili lékaři i medici, kteří zrovna neměli jinou, naléhavou práci. Situace se poté důkladně probírala, atmosféra byla zamyšlená a plná pochopení pro všechny argumenty, které zazněly. Nakonec se doktor Jean-Jacques, šéf kliniky a ošetřující lékař pana D. v jedné osobě, vydal osobně na pacientův pokoj, aby s ním záležitost mohl probrat podrobně a v soukromí.

Pozitiva a negativa

Později jsem se dozvěděl, že pan D. se po důkladném rozhovoru s ošetřujícím lékařem rozhodl z výše zmíněných příčin implantaci přístroje nepodstoupit. Lékaři ho tedy již dál nepřesvědčovali a pan D. byl o pár dní později propuštěn z nemocnice domů s možností, že kdyby se přece jen rozhodl pro uvedený zákrok, má dveře do nemocnice otevřené.

Jak jsem již zmínil, štrasburská nemocnice se může pochlubit prostředky a technologiemi, na které u nás zatím nelze dosáhnout. Celá věc s sebou bohužel nese i negativa, např. administrativní zátěž v míře, která je devastující pro lékaře i sestry. Co zde ale funguje výtečně, je luxus fungujícího lidského kontaktu mezi personálem a pacienty. A to přece není nic, na co by byly potřeba závratné prostředky. Je to bohužel ale něco, na co u nás, v Česku, často není ani čas, ani vůle.

Autor příběhu:
Jiří Turek

Jiří Turek

student

Studuje Všeobecné lékařství na 1. LF UK v Praze, momentálně je na studijním programu Erasmus+ ve Štrasburku.