Tento článek je součástí seriálu Důstojné umírání

Kde si kdo ustele a kam si lehne?

Ač byla v minulosti smrt významná, její všudypřítomnost a spoutanost rituály způsobovala, že nejspíš nebylo nutné o ní uvažovat tak důkladně jako v současnosti. Ale co dnes? Co se stane s našimi těly po smrti? A je to vůbec důležité?

Smrt byla v minulosti důležitým tématem každodenního života, ale nebyl zde tak velký prostor pro otázky a pochybování. Philippe Ariès takový přístup nazývá ochočenou smrtí. A co teprve praktická stránka toho, jak naložit s tělem, jež tu po člověku zůstane! Mobilita byla ve všech směrech výrazně menší a religiozita podstatně větší, takže bylo pravděpodobné, že budete uloženi na tom samém hřbitově vedle svých předků, případně vedle svého manžela a jeho předků. Vrcholem excentričnosti byla sebevražda, to byste byli exkomunikováni z obce a skončili za hřbitovní zdí, ale pořád tak nějak u vás. Ale co dnes? Co se stane s našimi těly? A je to vůbec důležité?

To, kde naše ostatky skončí, nakonec nezajímá tolik nás samé, jako spíš naše pozůstalé.

Pokusím se odpovědět nejdříve na poslední otázku. Nevím. Možná je naše světové prvenství v pohřbívání žehem důkazem vysoké spirituality českého národa, protože zabývat se tělem, a ještě ke všemu tělem po smrti, je přece hrubý materialismus. Mám ale tušení, že tak slavné to s námi nebude. Smrt a pohřby v Česku obestírá spíše mlčení a stud než pocit povznesení, s ostatky sice zacházíme se strojenou úctou, ale také trochu jako s odpadem. Tváříme se, že je přeci jedno, kde po smrti skočíme, ale na hřbitově si nezatančíme, protože je to přeci jen neslušné k těm mrtvým… Smrt a pohřbívání už nehalí posvátné a trochu hrůzné tajemno, ale jen otravné nejisté a trapné ticho.

To, kde naše ostatky skončí, nakonec nezajímá tolik nás samé, jako spíš naše pozůstalé. Jako v mnoha ostatních otázkách dotýkajících se smrti nejde pouze o jednotlivce, ale do hry vstupuje celá síť vazeb, do které byl během svého života zapleten. Má člověk právo zvolit si místo a způsob svého posledního odpočinku? Mají příbuzní právo do toho mluvit? I mezi pouhými pěti lidmi může vzniknout spor, o koho jde v případě pohřbívání nejvíc, co pak teprve mezi deseti milióny. Jsou lidé, kteří nechtějí mít hrob, protože nechtějí ve svých blízkých vzbuzovat pocit, že tam musí chodit. Stejně tak jsou ale lidé, kteří o něj naopak stojí, protože tuto možnost chtějí svým příbuzným poskytnout, nebo ji třeba sami postrádají. Někteří lidé nepotřebují k vnitřnímu rozhovoru se svými předky konkrétní místo, kde by cítili jejich blízkost, jiní ano a další něco takového nenapadne ani na tom nejtišším hřbitově. Moderní společnost nás nesvazuje natolik přísnými předpisy, abychom neměli v případě pohřbívání možnost výběru, ale právě toto spektrum možností vede ve svých důsledcích k další nejistotě v již tak složité situaci, jako je úmrtí někoho blízkého. Tato nejistota má samozřejmě velmi jednoduché řešení a tím je mluvit o těchto věcech, dokud jsme naživu. Ale kdo z nás to udělá včas?

Tekutý život, tekutá smrt

Pocházím z rodu, kde se lidé rozváděli už v době, kdy to ještě nebylo tak v módě jako dnes, jehož jedna větev je hluboce křesťanská, zatímco jiná ateistická židovská. Někteří jeho členové pocházejí z velkoměst, jiní z vesnic, někteří z Česka a jiní odjinud. Někteří se mají rádi a jiní spolu už léta nepromluvili. Kolik z nás myslíte, že mělo a má jasno v tom, kde a jak chce být pohřben? A kolik z nás to těm, na kterých záleží, řeklo?

Naše babička a matka rodu umřela jen pár dní před naším dědou, téměř se jim tedy podařilo naplnit ideál řecké báje o Filemónovi a Baucis. Akorát že babička s dědou se oženili až na stará kolena (takže ten děda nebyl tak úplně náš) a stihli předtím rozbít dvě rodiny. A protože nevydali žádné pokyny o tom, kde chtějí spočinout, bylo toto rozhodnutí na oněch poškozených příbuzných. Tento příběh nemá romantický konec, nespřátelili jsme se a nevytesali jim mileneckou hrobku, jako měli Tristan a Isolda nebo Romeo a Julie, každý z nich je nakonec jinde. Má taková situace dobré řešení? Měli jsme z babičky nebo dědy kousek odsypat, když se ani jedna z rodin nechtěla toho svého vzdát? Má žena ležet vedle své původní rodiny, nebo svého manžela? A vedle toho prvního, nebo toho druhého (třetího, čtvrtého…)? Má být pohřbena ve městě, ve kterém se narodila, ve kterém žila, nebo ve kterém zemřela?

Z vlastní zkušenosti vyplývá, že mnozí z nás už řešili situaci, kdy v tom neměli jasno naši zesnulí předkové a jaké potíže to přináší. Ale ani my sami, kteří tuto zkušenost máme, nevíme, kde a jak bychom chtěli skončit. Protože naše manželství už nejsou až za hrob a naše rody nejsou patrilokální. Protože naši rodiče pochází z jiného města či země než my i než jejich rodiče. Protože naši předkové možná nevěřili, ale třeba uznávali nějaké náboženství, a my neuznáváme nic, případně věříme v něco či někoho docela jiného. Protože si nedovedeme představit, jak bude vypadat náš život, natož naše smrt. Protože někomu připadá smutné, že nemá kam jít rodičům na hrob, a tak by chtěl hrobku, a někomu připadají hřbitovy zastaralé a vyprázdněné a radši by šel do lesa. (Post)moderní doba nabízí nepřeberné množství možností, jak žít svůj život. A nabízí i nepřeberné množství možností, jak ho ukončit. Ale návod na to, jak udělat správně, nám v současnosti zkrátka trochu chybí.

Autor/ka článku:
Anna Tučková

Anna Tučková

výzkumná pracovnice

Vystudovala sociologii na FSV UK a bakalářský program Český jazyk a literatura na FF UK. Pracuje jako výzkumná pracovnice v Centru paliativní péče, ve své výzkumné práci se věnuje pochopení toho, jak pacienti se závažným onemocněním rozumí své prognóze. Jako externí lektorka vyučuje sociologii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií.