Předchozí část → Sirotčí důchod , Úvodní kapitola → Co zařídit po úmrtí blízkého
5 6

Dědictví a dědické řízení

V rámci dědického řízení přechází pozůstalost po zemřelém na jeho dědice.

Zahájení a průběh dědického řízení

Dědické řízení zahajuje okresní soud v místě, kde měl zemřelý trvalý pobyt. Není tedy nutné se o své dědické právo aktivně hlásit. Dědické řízení vede notář, kterého určí soud; vybrat si pro tento účel konkrétního notáře není možné. Odměnu notáře platí dědici, případně stát tehdy, kdy je dědictví předlužené. Představu o výši notářských poplatků si lze udělat prostřednictvím online kalkulačky.

Přidělený notář (tzv. soudní komisař) kontaktuje jednoho z dědiců (většinou toho, kdo zařizoval pohřeb), aby zjistil jmění zemřelého a okruh dalších dědiců. Pokud zemřelý sepsal závěť, vyzve notář na jejím základě tzv. vykonavatele závěti nebo správce pozůstalosti, aby se ujali své funkce.

Pro vyřízení dědictví není stanovena žádná časová lhůta. Standardní doba trvání dědického řízení je zhruba 4-6 měsíců od smrti zůstavitele, tj. člověka, jehož jmění je předmětem dědického řízení. Záleží ale na mnoha faktorech, například zda je od počátku známý počet dědiců nebo majetek zemřelého. 

Pokud se některý z dědiců nemůže jednání u notáře osobně zúčastnit, může jej na základě ověřené plné moci zastoupit jiná osoba. V případě, kdy se dědic k jednání opakovaně bez omluvy nedostavuje, může notář jako soudní komisař využít možnost předvedení daného dědice k jednání nebo mu udělit pořádkovou pokutu. Dědické řízení se často protahuje právě proto, že některý z dědiců nespolupracuje. Nejsou-li dědic nebo místo jeho pobytu známy, řeší soud situaci jmenováním opatrovníka a doručováním písemností vyhláškou. Pokud se dědic soudu neozve, je jeho dědický podíl připsán ostatním dědicům dle jejich podílů. 

Pokud dochází ze strany notáře k neodůvodněným průtahům nebo má některý z pozůstalých podezření na podjatost notáře, je možné podat stížnost Notářské komoře nebo předsedovi příslušného okresního soudu. Pokud v důsledku průtahů v dědickém řízení vznikne dědici újma, je možné žádat odškodnění. Žádost o odškodnění vyřizuje Ministerstvo spravedlnosti. 

Nezanechal-li zemřelý žádný majetek patřící do pozůstalosti, soud dědické řízení zastaví. Zanechal-li zůstavitel jen majetek nepatrné hodnoty, notář vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím tohoto majetku vyslovil souhlas, a současně řízení zastaví.

Kdo je dědicem

Dědit lze na základě dědické smlouvy, závěti nebo ze zákona na základě tzv. dědických tříd. Dědická smlouva má přitom přednost před závětí a dědická smlouva a závěť mají vždy přednost před děděním ze zákona. V případě sepsání dědické smlouvy nebo závěti je nicméně třeba brát zřetel na práva tzv. nepominutelných dědiců, jimiž jsou děti, případně vnuci zemřelého, které zákon chrání více než jiné dědice.

Dědická smlouva

Dědická smlouva je jedním z tzv. pořízení pro případ smrti, které uzavírá za svého života takzvaný zůstavitel, tedy ten, o jehož majetek se v případě jeho úmrtí jedná, s potenciálním dědicem nebo dědici. Dědickou smlouvu může uzavřít pouze zletilá a plně svéprávná osoba a uzavřena musí být formou notářského zápisu.

Podpisem dědické smlouvy vyjadřuje dědic svoji vůli dědictví převzít; dědická smlouva zároveň slouží i pro případy, kdy se naopak dědicové svého dědictví chtějí vzdát.

Dědickou smlouvu nemůže zůstavitel jednostranně zrušit či odvolat, za svého života nicméně může se svým majetkem nadále volně nakládat. Dědickou smlouvou lze přitom ošetřit maximálně tři čtvrtiny pozůstalosti, jedna čtvrtina majetku se pak dědí buď na základě sepsané závěti, nebo podle zákona.

Závěť

Závěť je rovněž jedním z tzv. pořízení pro případ smrti. Je to jednostranný a odvolatelný projev vůle zůstavitele, tedy toho, kdo závěť sepisuje a o jehož jmění se jedná, jakým způsobem bude naloženo s jeho pozůstalostí po jeho smrti.

K tomu, aby závěť byla platná, musí být sepsána buď vlastní rukou zůstavitele, nebo za přítomnosti dvou svědků. Nejjistějším způsobem, jak zajistit, aby byla pozůstalost vypořádána skutečně podle vůle zůstavitele, je sepsání závěti u notáře formou notářského zápisu. Originál závěti totiž zůstává u notáře s tím, že notář může závěť také zapsat do elektronické evidence pořízení pro případ smrti.

Zůstavitel má právo svou závěť kdykoliv zrušit –⁠ to lze udělat prostým zničením daného dokumentu, písemným odvoláním, nebo výslovným prohlášením o odvolání závěti v přítomnosti dvou svědků. Za odvolání závěti se rovněž považuje, pokud ten, kdo závěť formou notářského zápisu sepsal, požádá příslušného notáře, aby mu závěť vydal zpět.

Dědictví ze zákona

Pokud není sepsána dědická smlouva ani závěť, dědí se ze zákona podle takzvaných dědických tříd. Zákon určuje posloupnost dědických tříd, kdy dědická třída s nižším číslem má vždy přednost před třídou s číslem vyšším. Dohromady takto zákon upravuje šest dědických tříd. V případě, kdy se nenajde dědic v první dědické třídě, přechází dědické právo na osoby v druhé dědické třídě. Když ani tam není dědic, dědí dědici třetí dědické třídy atd. Pokud je ve stejné dědické třídě více dědiců, dědictví se mezi ně dělí zpravidla rovným dílem.

  • První dědická třída: Přednost mezi dědici mají přímí potomci a manžel, případně registrovaný partner zemřelého. Pokud některé z dětí zemřelo a má potomky, pak v první dědické třídě dědí potomci tohoto dítěte, tj. vnuci zemřelého. Pokud zemřelý neměl manžela nebo registrovaného partnera, dědí vše potomci zemřelého.
  • Druhá dědická třída: Pokud zemřelý neměl přímé potomky, dědí manžel, případně registrovaný partner zemřelého, jeho rodiče a případně také osoba, která žila se zemřelým minimálně jeden rok před smrtí ve společné domácnosti a starala se z tohoto důvodu o domácnost nebo byla na zemřelého odkázaná výživou (např. dítě partnera zemřelého). Manžel vždy dědí minimálně polovinu pozůstalosti.
  • Třetí dědická třída: Nemá-li zemřelý žádnou z výše uvedených osob, pak dědí sourozenci a případně také osoba, která žila se zemřelým minimálně jeden rok před smrtí ve společné domácnosti a starala se z tohoto důvodu o domácnost nebo byla na zemřelého odkázaná výživou. Pokud některý ze sourozenců nedědí (například proto, že odmítl dědictví, je nezpůsobilý dědit, sám zemřel nebo je neznámého pobytu), dědí jeho podíl jeho děti.
  • Čtvrtá dědická třída: Nedědí-li po zemřelém žádná z osob uvedených v první, druhé nebo třetí dědické třídě, dědí stejným dílem jeho prarodiče.
  • Pátá dědická třída: Pokud nedědí po zemřelém nikdo z předchozích dědických tříd, dědictví připadá jeho praprarodičům, tj. prarodičům jeho rodičů.
  • Šestá dědická třída: Nepřipadne-li dědictví žádnému z dědiců z předchozích dědických tříd, dědí po zemřelém rovným dílem děti dětí jeho sourozenců (tj. jeho praneteře a prasynovci) a děti jeho prarodičů (tj. jeho tety a strýcové).

Nepominutelný dědic

Takzvaně nepominutelnými dědici jsou děti zemřelého; v případě, kdy nedědí, pak jejich děti, tj. vnuci zemřelého. Osvojené (adoptované) děti mají přitom z pohledu zákona stejné postavení jako děti biologické (vlastní).

Pokud dítě nebylo platně vyděděno, má vždy právo na povinný díl z dědictví, a to i v případě, kdy zemřelý sepsal dědickou smlouvu nebo závěť, v nichž dítě není vůbec zmíněno. Nezletilému potomkovi patří vždy ¾ zákonného dědického podílu, zletilému dítěti ¼ zákonného dědického podílu. Zákonný dědický podíl je to, co by dítě (případně vnouče) dědilo podle zákonné posloupnosti (tj. dle dědických tříd popsaných výše).

Platně vydědit potomka je možné jen ze zákonem stanovených důvodů, konkrétně:

  • za neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli (zemřelému) v nouzi;
  • neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele, jaký by projevovat měl;
  • odsouzení pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o potomkově zvrhlé povaze;
  • vedení trvale nezřízeného života. Vedením trvale nezřízeného života se rozumí jednání potomka, které vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. Tímto „vybočením“ rozumí soudy například chorobnou závislost na požívání alkoholu nebo užívání psychotropních látek nebo na hazardních hrách, neplacení výživného, opatřování si prostředků k životu způsobem, který není v souladu se zákonem, soustavné vyhýbání se pracovním příležitostem nebo zadlužování se bez reálné možnosti s ohledem na způsob života takové dluhy splácet.

Nevlastní děti po zemřelém ze zákona nic nedědí, mohou však dědit na základě příslušnosti k druhé nebo třetí dědické třídě jako osoby, které se zemřelým žily v jedné domácnosti.

Společné jmění manželů

Do společného jmění manželů (SJM) spadá veškerý majetek, který získá jeden nebo oba manželé po dobu trvání manželství, s výjimkou majetku získaného v rámci dědictví, darem nebo jako náhrada nemajetkové újmy nebo za poškození, zničení nebo ztrátu majetku ve výhradním vlastnictví a s výjimkou věcí, které slouží výhradně pro osobní potřebu jednoho z manželů. Společné jmění manželů se stejně tak vztahuje na dluhy vzniklé po dobu trvání manželství.

V případě smrti jednoho z manželů dochází k zániku společného jmění manželů, které je třeba v dědickém řízením vypořádat a rozdělit napůl. Do SJM přitom spadá například i hotovost, která je na účtech obou manželů.

Při vypořádání SJM připadá jedna polovina jeho hodnoty přímo přeživšímu z manželů a druhá polovina přiroste k hodnotě pozůstalosti zemřelého manžela/manželky. Tato pozůstalost se pak dědí dle výše popsaných pořízení pro případ smrti nebo ze zákona dle dědických tříd.

Dědické podíly a správa dědictví před ukončením dědického řízení

Dědici se mohou v rámci dědického řízení sami dohodnout, jaká bude výše jejich dědických podílů. Přidělený notář takovou dohodu schválí, když neodporuje zájmu osoby pod zvláštní ochranou (tj. některého z dědiců, kdo není plně svéprávný, je neznámý nebo nepřítomný, právnická osoba veřejně prospěšná nebo zřízená ve veřejném zájmu). Pokud je dědictví vyřizováno na základě takzvaného pořízení pro případ smrti (tj. dědické smlouvy nebo závěti), mohou se dědici dohodnout na jiné výši dědických podílů, než jakou jim zemřelý vyměřil, jen pokud to zemřelý výslovně připustil.

Pokud má některý z dědiců dispoziční právo k účtu zemřelého, toto právo může, ale nemusí s úmrtím majitele účtu zaniknout — záleží na tom, jak je dispoziční právo u konkrétního účtu v bance nastaveno. Finanční prostředky na účtu zemřelého jsou nicméně nadále předmětem dědického řízení a nakládání s nimi by nemělo přesáhnout rozsah běžného hospodaření.

Notář může ustanovit tzv. správce pozůstalosti, tj. jednoho z dědiců, který bude po dobu dědického řízení obstarávat majetek zemřelého. Se souhlasem notáře může být správci pozůstalosti zřízeno i dispoziční právo k bankovnímu účtu zemřelého.

Takzvaný úkon přesahující rozsah prosté správy, tedy úkon přesahující rozsah běžného hospodaření s majetkem, může správce pozůstalosti provést ještě před nabytím dědictví. Předpokladem k takovému úkonu je nicméně souhlas ostatních dědiců. Pokud se dědici nedohodnou nebo když je dědicem osoba pod zvláštní ochranou, je k úkonu přesahujícímu rozsah běžného hospodaření potřeba souhlas notáře pověřeného vedením dědického řízení.

Co dělat v případě, kdy dědici neznají obsah dědictví

Někdy může dojít k situaci, kdy dědici nemají přehled o záležitostech zemřelého, a nemají tak ani představu o tom, co je předmětem dědictví. V takovém případě mohou dědici požádat přiděleného notáře o prověření jmění zemřelého. Notář však i v tomto případě jedná na základě alespoň základních informací od pozůstalých, například která banka připadá pro prověření vlastnictví účtu v úvahu. Pokud je to možné, lze dědicům v tomto případě doporučit pokusit se projít osobní věci a korespondenci po zemřelém –⁠ banky či pojišťovny často posílají klientům různá obchodní sdělení či reklamní materiály, které mohou být v tomto případě cenným vodítkem pro zjišťování majetku zemřelého. Pokud mají pozůstalí podezření, že po sobě zemřelý zanechal dluhy, v rejstříku exekucí spravovaném Exekutorskou komorou lze ověřit stav případné exekuce; výpis z rejstříku exekucí je zpoplatněnou službou.

Odmítnutí dědictví a řešení dluhů zemřelého

Přidělený notář má povinnost informovat dědice o jejich dědickém právu a upozornit, že mají možnost dědictví odmítnout. Dědic může dědictví odmítnout v časové lhůtě jednoho měsíce od data, kdy byl takto o dědictví vyrozuměn. Pokud má dědic jediné bydliště v zahraničí, činí lhůta, kdy může dědictví odmítnout, tři měsíce. Dědic se také může dědictví vzdát ve prospěch jiného dědice, ten s tím nicméně musí souhlasit.

Na dědice přechází veškeré jmění zemřelého. Kromě získaného majetku mají tedy odpovědnost i za dluhy, a to i v případě, že jsou větší než získané dědictví. Dědic ale může – před tím, než dědictví přijme – uplatnit takzvanou výhradu soupisu pozůstalosti, a to ústním nebo písemným prohlášením vůči soudu, resp. přidělenému notáři. Na základě výhrady soupisu pozůstalosti je zjištěno pozůstalostní jmění a je určena čistá hodnota majetku v době smrti zemřelého. Dědic pak bude povinen případné dluhy zemřelého splatit jen do výše získaného dědictví.

Pokračujte ve čtení

6 6

Digitální svět hraje v našich životech čím dál větší úlohu, a stále významnější roli tak hraje i elektronické dědictví. Následující řádky přibližují, jakým způsobem lze vypořádat elektronickou pozůstalost v případě nejčastěji využívaných online služeb.