Známé vážně onemocněli oba synové. Po úmrtí jednoho známá usuzuje, že mu není dobře, protože pán Bůh toto dopustil a bude je dál týrat. Jak jí můžu pomoci a jak s ní mluvit?

Odpověď na dotaz ze dne 7. dubna 2006 zobrazit původní dotaz
Moje známá se asi 20 let starala o své dvě děti, které se narodily zdravé, ale v předškolním věku se u obou objevila metabolická porucha. Jejich zdravotní stav byl velmi závažný a po různých komplikacích se zhoršil natolik, že byli oba chlapci upoutání na lůžko a odkázáni na velmi ošetřovatelsky náročnou péči. Tu maminka zvládala s pomocí různých hodných lidí a ošetřovatelských agentur doma. Před měsícem jeden z chlapců zemřel. Její reakce na úmrtí syna mě velmi překvapuje. Zmiňuje, že si není jistá, že je chlapci dobře, protože Pán Bůh dopustil, že to na tomto světě neměl jednoduché a z toho vyvozuje závěr, že u takového Boha mu dobře být nemůže. Oni jsou ti chudáci, které si Pán Bůh vybral a které bude týrat pořád. Jak by bylo možné ji pomoci, jak s ní mluvit? Z celé situace chápu její zranění a obtížnost celé situace, ale takovýhle názor mě velmi překvapil.
Bety

Na Vaši otázku zařazuji odpověď obou duchovních, kteří v poradně odpovídají, moderátorka poradny.

Milá Bety,
i přesto, že se ve Vaší otázce mluví o Bohu, myslím, že je to spíše dotaz pro psychologa. Ten by věděl lépe než já vysvětlit, proč člověk, který se dvacet let stará o své děti, vidí je každý den na lůžku, každý den doufá, že se jejich stav aspoň o kousek zlepší, a vyvíjí enormní fyzické i psychické úsilí, aby to vše zvládl, poté, co jakýmkoliv způsobem přichází „úleva“, je obvykle vystaven mnohem silnějším psychickým tlakům.

Nedivím se, že Vaše známá má pocit, že Bůh její dítě má jaksi na seznamu těch, kteří jsou odsouzeni na ustavičné týrání; ona toho chlapce ani nijak za poslední dny, týdny a roky neviděla. Když si k tomu navíc připočteme, že na vedlejší posteli má ještě dalšího syna, kterého vidí v téměř identickém stavu, pak se jí nelze divit, že ještě dlouho bude mít před očima i toho druhého, kterého srdcem i očima „vidí“ tak, jak ho viděla poslední roky: v tom žalostném stavu, téměř bez hnutí na posteli.

Nevím, jestli bych se ji snažil přesvědčovat, že je vše jinak. Asi bych spíše odpovídal na otázky, jak věřím já. Dávat jí možnost zvolit si variantu, kterou chce přijmout ona sama. Nezávisle na tom, zda se jedná o mé blízké nebo zcela neznámé lidi, mi totiž moje víra říká, že po smrti platí jiná pravidla než tady v časném světě. Bůh nás chce mít ve věčnosti v té nejkrásnější podobě a to není spojováno ani s věkem, ani s fyzickým vzhledem anebo nějakou nemocí. Její syn je s Bohem. Paradoxně věřím, že u něho si můžeme na rozdíl od nás „zdravých“ být naprosto jistí, že on šťastný je. Měl-li nějaké prohřešky v dětství, byly určitě smyty tím několikaletým utrpením, které prožíval. A ani nad jeho matkou bych nelámal hůl. Bude-li takovéto pochybování tryskat z její bolesti a ne z tvrdohlavého odporu vůči Bohu, už dávno to má vykoupeno tou letitou obětavostí, kterou věnovala svým oběma klukům.

Protože si myslím, že paní, o které mluvíte, znám osobně, není mi cizí říct, že na ni, na oba kluky (i na toho, co už je u Pána) i na Vás, která jí chcete pomoct, budu o letošních velikonočních svátcích zvláště myslet.

P. Miloš Szabo
katolický duchovní ve farnosti v Praze 3 na Žižkově

Vážená paní,

Váš dotaz se dotýká nejtěžší teologické i filosofické otázky – odkud zlo, proč utrpení. Nikdo nikdy na ni úplně neodpověděl. Je to tajemství. Ale i o tajemství je možné přemýšlet a komentovat ho. Zkusím to. Moje reakce bude dvojí – jedna část teoretická a  druhá hodně osobní. Myslím, že poctivá výpověď k utrpení je ta, která hovoří o utrpení vlastním. Mluvit o utrpení druhých je velmi nebezpečné; a o to víc např. o smyslu takového utrpení. Nadto mluvit o utrpení matky, která musí pochovat své dítě, je nesmírně složité. Odvažuji se přece něco napsat – jsem otec tří dětí a vím, co je to u nich v noci bdít, starat se o ně v době nemoci a soustavně se o ně bát. Kromě toho jsem také nesl bolest s některými svými přáteli, kteří přišli o děti, některé z těchto dětí jsem i pochovával. Ve vší pokoře tedy – zde je můj názor.    

Bolest matky ze ztráty dítěte je nezměrná. Taková matka bude až do své smrti plná nejrůznějších protichůdných citů i pocitů. Mezi ně patří Vámi uváděný hněv proti Bohu. Ptáte-li se, jak s dotyčnou mluvit v tomto ohledu, pak si myslím, že zásadně je třeba být s ní a předně jí naslouchat. Doprovázet jí v jejích bolestech. V jejích nejrůznějších větách, výkřicích, slzách, výčitkách. Vaše přítomnost a Vaše naslouchání pomáhá a hojí. 

Vás však zajímá i odpověď další. Jak to tedy je po té smrti? Jak se onen chlapec opravdu má. A jak to vyložit jeho mamince, aby se netrápila. Církev jednu etapu s představou posmrtného života bohatě pracovala. Myslím, že dnes už ne tolik, ale přesto v lidských představách je tento čas spojen např. s učením o očistci. Já jsem evangelický farář, vycházím z tradice, která v době reformace učení o očistci odmítla jako nebiblické. Myslím, že dalšími důvody byl fakt, že toto učení církev zneužívala k manipulaci s lidmi a také s ní obchodovala. O čase u Boha tedy existuje množství představ, teorií i názorů. Vzhledem k tomu, že jde však o prostor, který umisťujeme do času po smrti, odpověď je jednoduchá. Nikdo z lidí tam nebyl, tedy nikdo nezná odpověď.  Myslím, že v plnosti se v tomto ohledu nelze dovolávat ani biblických svědků. Také jejich výpovědi víry jsou svědectví víry a o víře a ne popisem, jak to tam přesně bude. 

Pak tedy zbývá jediné – víra. A tady už budu a mohu být osobní. Bible mi dosvědčuje Boha jako milujícího Stvořitele a Otce. Ti, kteří mně k víře ukázali cestu, mi přiblížili téhož Boha. Moje zkušenost s ním je taková, že se v něm setkávám s laskavým objetím matky i otce. Bůh miluje své stvoření. Soucítí s trpícími a pláče nad naší bolestí. Ve svém Synu ji poznal na vlastní kůži. A Syna svého jednorozeného neušetřil. Kdo víc může rozumět bolesti Vámi zmiňované maminky než ten, který také o svého jediného Syna přišel; který tu samou bolest ba ještě větší prožil a prožívá. Je to trpící Bůh a přesto stále miluje.  Za Vámi zmíněný případ se nemusí nikdo obviňovat. Za nemoci synů pravděpodobně nikdo nemůže; zrovna jako za smrt jednoho z nich.

Proč Bůh nedělá víc? Nevím. Ale přesto mu důvěřuji. Co je s oním zesnulým synem nyní? Nevím, ale třeba již přešel ze smrti do života. A to tehdy, když dostal dar života i zdraví; i tehdy, kdy mu jako těžce nemocnému do poslední chvíle i sil sloužila jeho maminka. Stejně tak to platí i pro ni. Milující, trpící a obětující se.    Proč to s jejími dětmi nedopadlo lépe? Nevím, ale Bůh to ví. Důvěřuji mu, protože nemohu jinak. Dnes – v neděli květnou – jsme v kostele zpívali toto: „On zvítězil nad každým zlem, když v ponížení žil, nám sloužil celým životem, a tak nás zachránil“. „A jeho sláva nebeská nám brány otvírá, zní dolů píseň andělská a pokoj prostírá“.          

Závěrem mé dlouhé odpovědi – nemohl jsem být stručný, protože nejhorší mou odpovědí by mohlo být zjednodušení celé situace. Odpovídám Vám tedy takto: – služte zarmoucené mamince svou přítomností, blízkostí, nasloucháním a Vaší láskou; – budete-li mluvit, není třeba se stydět za slůvko „nevím“, „nerozumím“; – a můžete-li – svědčete zarmoucené mamince k její víře svou vírou; hledejte společně cestu důvěry k Hospodinu, který je milujícím Otcem svého stvoření a v Ježíši Kristu bolestně trpí nad stavem svého stvoření; a nad našimi úděly.     

Přeji Vám požehnané velikonoce, svátky nesmyslného utrpení, které časem vydalo neuvěřitelné plody.     

S pozdravem
Pavel Ruml
farář ČCE a vojenský kaplan v ÚVN v Praze - Střešovicích

PS: Budete-li si přát reagovat, budu Vám vděčen. Možná bychom ještě v další korespondenci mohli na něco nedopovězeného „přijít“.   Kontaktujte mě prostřednictvím e-mailové adresy redakce@umirani.cz.