Zemřelo mi dítě ve 12. týdnu těhotenství. Nikdo v rodině netruchlil nebo mi to neřekl a nikdo o tom nehovoří, je to tabu. Proč je ztráta dítě neutěšitelně bolestná?

Odpověď na dotaz ze dne 30. dubna 2008 zobrazit původní dotaz
Zemřelo mi dítě ve dvanáctém týdnu těhotenství. Pro všechny to byl raději plod (snad i pro otce), ale pro mě to bylo dítě. Nikdo netruchlil nebo mi to neřekli, obě babičky, děda nikdy o tom, co se stalo nehovoří, je to absolutní tabu. Jsou to dva roky a mě to stále bolí více a více. Poté co odezněl šok a největší bolest, přišlo jakés takés (zřejmě neúplné) smíření. Když mi zemřel otec, tak čas působil ve svém důsledku jako lék. V případě smrti mého dítěte je tomu naopak. Přicházejí myšlenky na dítě ve věku jednoho, dvou .... let. Proč je ztráta dítě neutěšitelně bolestná?
bibianka
Píšete, že jste přišla o nenarozené dítě a nemůžete se s touto ztrátou vyrovnat.

Vážená paní,

Je zcela pochopitelné, že taková situace ve Vás jako matce vyvolává žal a zármutek.

Rodiče jsou většinou připraveni nést zodpovědnost za své dítě. Když zemře, je to vlastně „nelogické“ – rodiče cítí zodpovědnost za život a ochranu svého dítěte jakéhokoli věku, jeho smrt pak většina rodičů vnímá jako určité selhání, někdy cítí pocit viny, že dítě neochránili, někdy může utrpět jejich rodičovská sebedůvěra – smrt dítěte je natolik nelogická, že má člověk pocit, jako kdyby se mohlo pak stát cokoli. Píšu to jen proto, abyste viděla, že Vaše pocity – i když tak bolestivé a jakoby nekončící -  jsou přirozené a v podstatě každý v takové situaci prožívá něco podobného. Proto je také rozdíl mezi vyrovnáváním se se smrtí Vašeho otce a právě – i když nenarozeného – dítěte.

Neznamená to samozřejmě, že se smrtí dítěte se vyrovnat nelze. Člověk je skutečně obdařen velkou silou a kapacitou – fyzickou i psychickou – o které většinou vlastně nemáme vůbec tušení. Jen v právě bolestných a těžkých chvílích života si saháme na dno těchto sil a čerpáme ze zásob, o kterých jsme předtím možná ani netušili.

Pro většinu rodičů je jedním z hlavních úkolů truchlení najít pro své ztracené dítě místo ve svém životě – to znamená přijmout definitivnost fyzické smrti dítěte, zároveň to neznamená zapomenout. Většina rodičů o dítěti dál uvažuje nebo – pokud to jde -  mluví, přemýšlí, jak by asi žilo, dokonce s ním vede imaginární rozhovory… Pokračování vazby k dítěti po jeho smrti může mít různou podobu. Zármutek rodičů se vyvíjí individuálním způsobem, nutné je naučit se se ztrátou žít, znovu se naučit zájmu o život, nebo někdy i o dítě, které může přijít – vlastně tomuto eventuálnímu dalšímu dítěti „udělat místo“ nejprve ve svém srdci.

To, co asi ztěžuje Váš proces vyrovnávání se se ztrátou dítěte, je tabuizování tohoto tématu ve Vaší rodině. Často si lidé myslí, že když o těžkých záležitostech v životě nebudou mluvit, ulehčí si navzájem situaci. Je to vlastně trochu dětinské – dělat, že to není, znamená, že to „jako“ nebude. Nevím, jak prožívá situaci Váš manžel nebo partner – ale možná byste mu mohla o svém zármutku víc říct a požádat ho, aby s Vámi tuto situaci sdílel. Možná, že netuší, co potřebujete, a má pocit, že Vás chrání tím, že Vám ztrátu nepřipomíná. Zkuste si představit, co byste potřebovala – zda sama, nebo s manželem, „rozloučit se“ se svým nenarozeným dítětem. Někdo k takovému loučení potřebuje malý rituál – třeba jen rozsvítit svíčku a říct, co by rád svému dítěti řekl… Někdo jen vzpomíná a přemýšlí, podporuje tak své odpoutávání a tím i přijetí ztráty. Rituál nám dává rámec, který má nějaký začátek a konec, a tím nám pomáhá proces uzavřít. Vím, že je jednoduché o tom psát nebo mluvit – ale zkuste si nejprve představit a najít, co by právě Vám pomohlo, a pak to skutečně pro sebe, své blízké i svůj další život zkuste udělat.

Každé rozloučení je důležité, pro pozůstalé je nezbytné – právě proto, aby mohli přijmout realitu ztráty. Každý člověk, kterého ztratíme, existuje dál v našich myšlenkách – když se na něho soustředíme, může být vysloveno, co jsme nestihli nebo nemohli říct.

Milá paní, myslíme na Vás a povzbuzujeme Vás v hledání toho, co potřebujete pro sebe udělat. Už jen představa, že něco takového má smysl, Vám jistě pomůže v procesu proměny i smíření.  

S pozdravem

Ilona Peňásová