Zemřel můj milovaný manžel. Jak se mohu s jeho smrtí vyrovnat?

Odpověď na dotaz ze dne 7. prosince 2014 zobrazit původní dotaz
Dobrý den,chtěla bych poprosit o radu.Před dvěma měsíci mi zemřel můj manžel.Zemřel na rakovinu,se kterou dlouho bojoval,10 let bylo onemocnění v remisi,po 10 letech se objevili metastázy,se kterými manžel bojoval šest let.Nedokážu se s jeho smrtí vyrovnat.Měli jsme 14 let krásného manželství,opravdová láska,která je jen jednou v životě. Byli jsme jedna duše jedno tělo.Dokázali jsme si hodiny povídat,žili opravdu jeden pro druhého,vážili si každého dne,a užívali si ho,jakoby to byl den poslední.Manžel byl velice statečný, a nikdy neztrácel naději.Prodělal tolik léčení,nepříjemné chemoterapie,ozáření,často byl po nemocnicích,ale stále bojoval,a velmi chtěl žít.Věděl moc dobře,co je to rakovina,i metastázy,a přesto se stále snažil být optimistický.Stále se cítil relativně dobře,v rámci možností,a najednou to vzalo velmi rychlý konec.Měl meta na plicích a v kostech,a na konci se u něj objevili meta na mozku,a s tím už nešlo dělat nic.Začli u manžela ještě s ozařováním,ale jeho stav byl stále horší a horší.Ještě 4 dny před smrtí mi manžel řekl: "Doufám,že mě to ozáření pomůže".Ta věta mě ničí.On tak strašně chtěl žít,tolik bojoval,a já stále nedokážu pochopit,proč musel zemřít.Nevím vůbec,jak žít dál,jak se s tím vyrovnat.Nejvíc mě trápí,jak hrozně musel trpět,umíral v nemocnici,byla jsem celou dobu u něj,ale ta bezmoc mě tak ničila,že mu nemůžu pomoct.Měl velké bolesti hlavy,byl už ke konci zmatený,stále mám před očima jak hrozně trpěl.Nevím,jak se s tím vyrovnat? Byl tak strašně hodný,na mě ,na všechny kolem,nikdy nikomu neublížil,a chtěl tu na světě být se mnou.Stále dokola si opakuju-proč,proč musel zemřít? Podotýkám,že jsem zdravotní sestra,a už jsem toho v nemocnici viděla opravdu hodně,ale když jde o milovaného člověka,tak jsem byla ůplně na dně,vůbec nevěděla,jak to zvládat. Chtěla jsem se zeptat,jestli v Brně nejsou nějaké skupinové psychoterapie pro pozůstalé,kteří přišli o milovaného člověka? Nevím,jak se s tím vyrovnat,nemám důvod žít dál,všude manžela vidím,někdy mám pocit,že jen někam odjel a že se vrátí,před domem zastaví naše auto a on z něj vystoupí,mám pocit,že to nemůže být pravda.Mám pocit,jak kdyby ve mě něco umřelo,jak kdyby mi někdo odkrojil půlku srdce,a já teď mám žít jen s půlkou srdce.Prosím o radu,jestli vůbec nějaká je,jestli se s takovou bolestí člověk může nějak vyrovnat,aby se ůplně nezbláznil.Děkuju.
Hana
Napsala jste nám o svém těžkém strádání po smrti manžela.

Dobrý den, paní Hano,

uvědomuji si, jak těžká situace Vás potkala – manžel Vám moc chybí a zatím se Vám nedaří najít způsob, jak nést ztrátu a jak bolest z jeho odchodu zvládnout. Zatím není možné s ním přestat počítat, nečekat ho a podobně. I když jste spolu s manželem zažili hodně, z Vašeho e-mailu mám dojem, že přes manželův optimismus bylo obtížné připustit si realitu jeho smrtelné choroby, možná je proto nyní o to těžší žít bez něj. Manžel stále věřil, že se uzdraví, a tak asi na úvahy „co bude, když odejde“, nebyl příliš prostor. Chápu, že je to těžké myslet tímto způsobem a asi i teď, dva měsíce po jeho smrti, je to otázka, která se dotýká smutku a strádání, které bez manžela cítíte.

Ptala jste se na skupinovou terapii v Brně, která by pomáhala pozůstalým. Nejvíce informací by Vám asi poskytla Charita v Rajhradu či některý další moravský hospic. Jak píšete, asi je dobré v takové životní situaci vyhledat pomoc a podporu druhých, kteří Vám mohou pomoci se zorientovat, zkusit žít s otázkami, které Vám manželův odchod přinesl, a věnovat se nyní všemu, co potřebujete. Pokud se Vám nepodaří najít skupinovou psychoterapii pro pozůstalé, doporučila bych Vám obrátit se na některého z individuálních psychoterapeutů, který by Vám provázením a podporou mohl poskytnout podobné služby. Získat péči druhých lidí poté, co jste procházela s manželem jeho i Vaše společné utrpení, je určitě na místě. Než si zajistíte takovou podporu, neváhejte obracet se svými prožitky i nezodpovězenými otázkami na lidi kolem sebe, můžete využít telefonických linek důvěry pro dospělé, duchovní nebo kohokoliv, jehož sdílení by Vám bylo příjemné. Bezmoc, kterou zažíváte, je pochopitelná, a tak je třeba mít čas, než zase naberete sílu a najdete cestu, jak s tak velkou ztrátou žít.

Zuzana Vondřichová