Zemřel mi tatínek, trápí mne mnoho pocitů. Jak nalézt útěchu?

Dobrý den, velice se omlouvám za můj dopis, pročetla jsem si mnoho Vašich dotazů a možná hledám slovo útěchy. Mému tatínkovi bylo 72 a minulý týden náhle zemřel. Možná to nebylo tak náhle, ale člověk si nejspíš jeho zdravotní problémy nepřipouštěl. Tatínek mnoho let (od mého dětství kouřil), ke všemu pracoval jako bagrista v prašném prostředí. V posledních letech, kdy odešel do důchodu se odstěhoval na Šumavu na chalupu. Chalupu budoval s mojí maminkou. My jsme tam strávili dětství, mám zde velmi krásné vzpomínky. Vím, že jsem několikrát slyšela, že v důchodu zde budou žít. Maminka má ale svoji malou firmu, kde i v důchodu zůstala pracovat. A to mě stále trápilo. Dělalo to mezi nimi zlou vodu. Za tatínkem tedy jezdila jen na víkendy nebo svátky, prázdniny. Tatínek také jezdil k nám do města, měl zde většinu lékařů. Byl také milovaným dědou mých malých dětí (6 a 8), neteří a synovce. Protože jsem učitelka, trávila jsem s dědou na chalupe většinu svého času o prázdninách. Nepamatuji si jak dlouho, ale nejspíš poslední tři roky se začal tatínek zadýchávat. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, protože byl chlap jako hora a tak jsme si mysleli, že jsou to ty kila navíc. A tak jsme pořídili rotoped... Také tatínek chodil pravidelně na internu a k plicnímu lékaři posledních min 10 let, přestal kouřit. Tedy spíše stále přestával a poslední 2 - 3 roky nekouřil vůbec. Od léta si tatínek začal stěžovat na velké bolesti kolen a rukou. Byl také v na vyšetření CT, ale na nic se nepřišlo. Tak docházel na neurologii a ortopedii. O Vánocích začal hubnout a častěji spal, až spal skoro většinu času. Cítil se unavený a stěžoval si, že nikam nedojde. Vzhledem k jeho pravidelným návštěvám u lékařů měl člověk obavy, ale říkal si, že přeci by na něco přišli. V minulém týdnu tatínek přijel k nám, byl objednaný na očkování COVID, ovšem když jsem tatínka viděla mezi dveřmi, bylo mi jasné, že to nelze. Druhý den, když tatínek jen ležel a bylo mu špatně, mu sestra zavolala záchranou službu. Ten den jsem mu ještě vařila jahodové knedlíky... Tatínek do nemocnice nechtěl, říkal nám, ať ho dnes necháme, že dnes mu je špatně a že zítra. Nyní si vyčítám, že jsem ho okřikla, že ho máme rádi a že si děláme starosti. Nyní vím, že jsem ho měla raději obejmout. To bylo naposledy, co byl tatínek doma - respektive u sestry, kde mohl být sám, jak si přál. U mamky doma se předělávala voda. A on si moc přál domů. Když jel k nám, pořád se ptal, zda už je to doma hotové. Po vyšetření v nemocnici ho odvezli na plicní oddělení. Měla jsem strašný strach. Druhý den mi večer telefonoval, plný elánu a radosti, že nemá covid a že nemusíme do karantény a že mu vytáhli 1 litr vody z plic a že je čistý a má asi malý nádor. A jestli mu přivezu věci. Přivezla jsem, bohužel do nemocnice nás nepustili, jen mezi dveře. Večer tatínka převezli na JIP. Volali, že si srdíčko dělá, co chce. Druhý den mi telefonoval o nějaké věci. Přijela jsem, pustili nás až na JIP a sestřička nám řekla, zda jej chceme jen pozdravit. Otevřela dveře a tatínek nás pozdravil v plné síle. Nechtěl, abychom mu telefonovali, že má vyšetření, tak jsem ho požádala, aby večer zavolal synkovi. Říkal, že ano. večer nevolal. Plakala jsem celý večer, ráno se tatínkovi přitížilo a museli ho intubovat. Spal. Volali mamince, zda ho chce vidět. Vrátili mi telefon. Nevím, n telefonu chyběli všechny hovory za poslední dva dny. Nefungovala sim. Prostě nešla načíst. Bolí mě, když mě napadá, že mu možná telefon spadl a rozbil se a on se nemohl dovolat... Další den nás pan doktor pustil k tatínkovi (v této hrozné době), věděl, jak to dopadne. Jsem mu za to moc vděčná, že jsem se s tatínkem mohla rozloučit. Spal a sestřička říkala, že dostává fentanyl. Ale já vím, že mě slyšel. Poděkovala jsem mu za vše, za to jak mě vychoval a řekla jsem mu snad tisíckrát, že ho miluju - milujeme a děti taky. A že je tady pořád s námi. Sestřička říkala, že není vhodné, abychom chodili každý den, že lépe obden. Druhý den dopoledne, tatínek ještě žil. Píšu mu dopisy do diáře, ale nemohla jsem pochopit, jestli nechce odejít a nedokázala jsem se s tím smířit. Napsala jsem mu, že pokud potřebuje, ať odejde. A za pár hodin - ve chvíli, kdy přijel bratr a maminka, kdy jsme byli všichni spolu doma, on v nemocnici odešel. Telefonoval nám pan doktor. Odešel v průběhu jednoho týdne. Bez tušení, jakou hroznou nemoc má - rakovina průdušnice. prý byla rakovina malinká a najednou se zvětšila, což se prý u této nemoci stává. Jsem vděčná, že jeho odcházení bylo rychlé - že netrpěl, že netušil, že se netrápil. Vyčítala jsem si, že jsem ho ten den již nebyla navštívit, stále mě napadalo, jestli na to nečeká. Já se stále ale ptám proč. Proč tak brzy? Postarala bych se o něj v jakémkoliv stavu, ale vím, že tatínek by to nechtěl. Vždy se bál toho, že bude nemohoucí. Mám spoustu výčitek. Proč jsme za tatínkem častěji nejezdili? V posledním roce jen co 14 dnů na víkend a všechny prázdniny. Chtěli jsme ho ochránit. Každý den jsme si telefonovali videohovorem, ale poslední dobou byly hovory rychlé. Vyčítám si můj přístup, třeba volal o pomoc skrz jeho bolesti a já mu nedokázala pomoct. Moc mi chybí. Tento týden máme rozloučení. Bojím se. Nedokážu se v této chvíli o tom bavit s nikým cizím - jen se sestrou a maminkou. Musím být statečná kvůli dětem, synek špatně ztrátu nese. Prohlížíme si naše fotky v albech a spolu vzpomínáme na to krásné. Bojím se také o moji maminku. . Tím, že už mám jen ji, se o ni bojím víc. V její přítomnosti je mi v tyto dny nejlépe. Můj partner první dny kolem mě chodil, jako bych byla duch, nyní mě podporuje ve věcech, které chci kolem rozloučení obstarat. Můj bratr na chalupě uklidil většinu tatínkovo věcí, kromě skříně, roztřídil jeho dokumenty, spal v jeho posteli (poslední věc chápu). Ale já neumím tak rychle tyto změny přijmout. První dny, jsem si myslela, že nevím, jak dál žít. Cítila jsem ohromnou bolest. Vzala jsem si tatínkovo košili na spaní a jeho polštářek, který stále voní. Každý den, když usínám, cítím, že je zde se mnou. Děsí mě ta nezvratnost, že už tatínka nikdy neuvidím. Bojím se jeho svátku, který se blíží, narozenin, Vánoc. Můj dědeček mi kdysi vyprávěl, jak smrt u nich ve vesnici byla oslavou, jak i děti byly součástí průvodu. Možná tento přístup dokázal, aby se člověk se smrtí dokázal lépe smířit.
Řešili jsme také, kde tatínek bude. Zatím si necháme jeho popel na chalupě (měli jsme to tak i u babičky a dědy, aby si jejich duše zvykly, tak to i děti přijímají). Tam, kde to miloval. maminka mi říkala, že ji ale jednou řekl, že bude kousek ve vesnici, kde leží jeho maminka, tatínek, rodina. Teta (tatínkovo sestra), která se o hrob stará, nejspíš se jí to moc nelíbilo. Já bych nejraději tatínka měla na chalupě, rozfoukaného, aby byl všude s námi. Ale bojím se, abychom mu splnili jeho přání. Člověk až teď - pozdě - zjišťuje, jak málo toho o svém tatínkovi věděl. Děkuji, za to, že jsem Vám mohla moje trápení napsat.