Velmi se trápím nad zdravotním stavem mojí maminky. Je mi jí strašně líto, jsem z toho psychicky na dně. Moc bych jí chtěla pomoci.

Odpověď na dotaz ze dne 31. května 2011 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, již delší dobu, vlastně už několik let, mě trápí zdravotní stav mojí maminky. Je částěčně invalidní, po několika operacích kyčlí, páteře, k tomu přišla o jednu ledvinu, trpí silným revmatismem a mívá veliké bolesti. Každý den musí polikat neuvěřitelné množstvé léků, které jí navíc způsobují žaludeční potíže. Celé dny jen sedí nebo polehává, nemůže už v podstatě nikam jít. Ničí mě když vidím jak se trápí, je mi jí neskutečně líto, skoro každý den tajně brečím a moc bych si přála, aby jí bylo lépe. Moc bych jí chtěla pomoci, ulevit jí, třeba si kus té její bolesti vzít. Jsem z toho psychicky na dně. Moc děkuji za Váš čas.
Pavla
Píšete o svém trápení nad zdravotním stavem Vaší maminky, které už trvá několik let.

Vážená paní Pavlo,

ráda byste jí pomohla. Zároveň se zřejmě cítíte bezmocná, zdá se, že zatím nenacházíte způsob, který by Vám i mamince nějak  ulevil.

Je samozřejmě otázka, co potřebujete Vy a co potřebuje Vaše maminka.

A pak, jestli je nějaký způsob pomoci, něco, co by se dalo udělat jinak – ať už se týká medikace nebo konkrétní opatření, organizace péče atd. To já samozřejmě nevím – ale podle Vaší starosti usuzuji, že máte všechny možnosti pomoci zmapovány.

Je něco, o co si maminka říká? Něco konkrétního, co sama pro sebe považuje za potřebné?

Bolestí by jistě trpět nemusela, ta se dá upravit medikací – o tom se můžete poradit s jejím lékařem.

To, co můžete dělat Vy (a pravděpodobně i děláte), je pomoc a podpora psychická – to znamená jen s maminkou být, sdílet a povídat si. Dávat jí najevo, že Vás zajímá, co by potřebovala, že s ní jste ráda, že si můžete všechno, co máte na srdci, říct, můžete si spolu i postěžovat ne nemoc či „nepřízeň osudu“, můžete si vyprávět, vzpomínat, prostě trávit čas spolu.

Často je pro staré nebo nemocné nejtěžší samota a strach z toho, co je čeká – a co nejde jen upravit léky. Co ale jde, s nimi sdílet, nenechat je v tom samotné.

Není to zrovna vždycky lehké, ale je to čas, který je i pro jejich blízké důležitý a který jim vždycky zůstane.

Je otázka, jestli potřebujete něco pro sebe Vy sama – jestli máte někoho, s kým můžete mluvit o svém strachu z maminčina stavu, možná o tom, co si představujete, že ji čeká, o svém pocitu bezmoci. Když člověk sdílí, jednak si vše líp sám uvědomuje, třídí, promýšlí, může na leccos v rozhovoru přijít, zároveň cítí, že sdílením dostává podporu,  necítí se pak tak bezmocný.

Chci tím říct, že někdy je důležité udělat napřed něco pro sebe, a pak můžeme líp udělat něco pro druhé. Zároveň být s naším blízkým v situaci, která pravděpodobně „nebude lepší“, vyžaduje vlastní stabilitu, odolnost a zdroj, o který se můžeme sami opřít.

Nezůstávejte se svým trápením sama a věřte, že někdy je lékem „být v tom spolu“.

Myslím na Vás, přeji hodně síly a důvěry.

Ilona Peňásová