Tchyni diagnostikovali zhoubný nádor v posledním stádiu, je sama doma, nechce jít jinam a odmítá jakoukoliv pomoc. Nevíme si s tím rady.
Vážená paní Jitko,
je opravdu těžké „správně“ rozhodnout, zvlášť, snažíme-li se správně rozhodnout o druhém člověku. Naprosto chápu Váš postoj, máte své zkušenosti a ráda byste pomohla. Proti tomu ale stojí realita – alespoň prozatímní: přání Vaší tchyně a podpora jejího syna.
Je těžké někomu proti jeho vůli pomáhat – respektive to vlastně moc nejde. Pomoc můžeme jen nabízet, třeba opakovaně, můžeme se i ptát, zda nás tím odmítající nechce chránit a tzv. „neobtěžovat“, můžeme o tom mluvit, třeba že v tom případě „chceme být obtěžováni“…
Co také můžeme, je snažit se druhému porozumět a pochopit jeho motivaci. Třeba i o tom opakovně mluvit – že se snažím pochopit a respektuji, přesto však svou nabídku chci opakovat a myslím ji teď i do budoucnosti.
Je možné, že se situace u Vás mezitím změnila, nebo se změní v nějakém čase. Je jistě důležité – jak sama píšete – aby byl člověk obklopen láskou svých blízkých, a to znamená také respektem a soudržností, vzájemnou podporou. Jistě se i Váš manžel musí vyrovnávat s nastalou situací, jde o jeho matku.
Možná je také potřeba vyčkat nějaký čas, až si Vaše tchyně sama ověří, jaké jsou ještě její síly. V určité chvíli už pravděpodobně pomoc bude potřebovat – ale je její právo o té chvíli rozhodnout.
Je také představitelné, že Vaše tchyně (ale i Váš manžel) musí zprávu o diagnóze a prognóze teprve strávit, zatím nechce nic měnit, jako kdyby se nic nestalo. Takový čas většinou potřebujeme na koncentraci sil, abychom se mohli tomu, co nás čeká, postavit.
Je jasné, že myslíte na dobro své tchyně – jen asi musíte chvíli počkat, až ona sama bude schopna Vaši péči přijmout.
Milá paní Jitko, přeju Vám i celé Vaší rodině, abyste našli společné řešení, které přinese Vám všem klidný a láskyplný čas, který ještě můžete užít.
Ilona Peňásová