Tatínek zemřel sám v nemocnici, lituji, že mu nikdo neřekl, jak je to vážné. Mají lékaři povinnost říct pravdu?

Odpověď na dotaz ze dne 5. listopadu 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den,škoda ,že jsem nevěděla o Vašich službách dříve.Chtěla jsem se zeptat,ikdyž pro tatínka už je pozdě ,ale abych aspon svému svědomí ulehčila..Muj tatínek měl rakovinu jater věděl ,že je vážně nemocný a nevyléčitelný.,ale léčbu dostal.Osobně jsem přesvědčena,že věděl ,že mu moc času nezbývá a chtěl vědět pravdu.Moje mamka a rodina nesouhlasili s tím,aby se mu řekla..netušil ,že je to až tak moc zlé.Jeho poslední den,jsem ho viděla a lituji,že jsem mu to neřekla.Umřel v nemocnici,sám na pokoji,bez nikoho.Navíc mě mrzí ,že ani lékaři na rovinu neřekli,že mu zbývá pár hodin nebo dnu.Myslela jsem si,že se ještě dostane domu aby mohl umřít doma,což jsem lékařce sdělila.Večer nám stroze jen zavolali ,že umřel.Zajímalo by mě jestli lékaři mají povinnost nebo aspon čest říct pravdu ?.Nemužu se vnitřně smířit s tím ,že umíral sám.děkuji
F.

Dobrý den,

napsala jste nám o svém trápení, vyčítáte si, že jste s tatínkem neotevřeli téma jeho umírání, rodina nechtěla, abyste s tatínkem mohli probrat, že už mu nezbývá mnoho času. Je to určitě škoda. Pro obě strany může být úlevné, když se i o těch nejtěžších věcech mohou domluvit. Nicméně často se objeví v rodině někdo, kdo tento názor nesdílí a je potom těžké rozhodnout ono etické dilema, zda říkat pravdu a nedodržet přání rodiny nebo raději vyjít vstříc ostatním a přizpůsobit se jejich přesvědčení. I v této možnosti je respekt k druhým a tak se nedivím, že jste mamce a ostatním jejich přání nezkazila, i když na něj dnes už můžete mít zcela odlišný názor.

Také si myslím, že i Váš tatínek nějak respektoval přání rodiny, aby se o jeho umírání nemluvilo. Stejně jako Vy předpokládám, že tušil blízkost smrti a ani on toto téma s Vámi či mamkou neotevřel. Jak píšete, lékaři ho v tom asi také nepodpořili a asi ani vhodně neinformovali. Lékaři mají povinnost sdělit pacientovi jeho diagnózu, což se stalo, a také nesmí lhát, když se pacient ptá na svou prognózu. Vždy by měli o pacientově stavu mluvit nejdřív s ním (pokud je pacient při vědomí) a pak s jeho rodinou, což zdravotníci občas nedodržují a je možné, že se to stalo i v případě Vašeho tatínka, což umožnilo jeho menší informovanost, než měli všichni ostatní.

Chápu, že Vás to mrzí. Je škoda, že se Vám nepodařilo lépe ošetřit tatínkovy poslední chvíle. Nemyslím si ovšem, že je to záležitost, za kterou Vy sama nesete odpovědnost. Zřejmě zvítězil dojem Vaší rodiny, že nemáte tatínka děsit a podobně se zachovali i lékaři k němu i k Vám, když Vás včas neupozornili, že se blíží tatínkův odchod. Ani tatínek nepřišel s touto výzvou a zkoumáním, zda už je čas začít se loučit.

Chtěla bych Vás, kromě pochopení, také podpořit v tom, abyste sobě i tatínkovi alespoň zpětně dopřála omluvu i odpuštění, že to nedopadlo tak, jak by Vám to přišlo nejlepší. Také bych chtěla vyzdvihnout možnou důvěru v to, že i tak jste si pro tatínka přála vše dobré a on to snad věděl a možná chtěl totéž on pro Vás, a proto se neptal víc.

Zuzana Vondřichová