Tatínek zemřel doma na rakovinu jícnu. Cítím vinu, že jsme třeba nepečovaly s maminkou dobře, pořád pláču. Jak si pomoci?

Odpověď na dotaz ze dne 22. února 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, 29.1.2017 mi zemřel tatínek na rakovinu jícnu. bylo mu 76 let a před zjištěním diagnozy byl velice aktivní pán plný života. Bohužel nemoc mu byla zjištěna pozdě, již byly metastázy na játrech a plících. Přesto prodělal 4 chemoterapie a 30 ozařování. Od počátku jsem věděla, že není naděje, ale snažila jsem se oběma rodičům dodávat sílu, že vše dobře dopadne. Maminka tomu věřila, tatínek do určité doby také. Po celou dobu jsem jim se svými dětmi byla na blízku a po večerech brečela, protože jsem věděla, že cílová rovinka se blíží. Tatínka jsem měli až do konce doma - bylo to jeho největší přání. Do nemocnice za žádnou cenu nechtěl. Kromě jeho smrti mne trápí hlavně pocit viny, že jsme jej v podstatě doma nechaly umřít hladem a žízní. Cca 3 týdny před smrtí se situace začala prudce zhoršovat, přestával úplně jíst, postupně i pít, celkově s námi přestal komunikovat, chodit, nebyl schopný polykat léky a tak měl opiáty ve formě náplastí a rozpustné léky pod jazyk na průlomovou bolest. Bohužel nám nemohl nám říct co by potřeboval a tak nám nezbývalo než věci spíš vytušit. Za každou cenu jsme mu chtěly splnit jeho poslední přání a nechat jej doma. V onkologické ordinaci jsme ale moc podpory nedostaly. V mobilním hospicu neměli volné kapacity, které by k nám mohli docházet a pomoci. Vyčítám si, že ale naše péče nemohla být taková jako od profesionálů a že jsme mu jeho konec spíš zhoršily, než usnadnily. Stejně ke konci skoro nevnímal - jenom vnímání bolestí zůstalo. Opiáty jej činily velice neklidným, v noci nespal, nemohl, nebo nechtěl ležet, zároveň nemohl ani vstát. Mám pocit, že to, že jsem tohle všechno s maminkou prožily minutu po minutě nám znesnadňuje vyrovnat se s jeho odchodem. V posledních týdnech jsme se dostaly na hranici psychických i fyzických sil. Pořád mám před očima jeho zubožené tělo a oči které už vůbec nevnímaly. Místo toho,abych si říkala, že jsem s ním byla až do jeho konce, spíš si vyčítám, že jsem mu ublížila, že jsme si neměly hrát na hrdinky a zajistit mu profesionální péči. Skoro nejím, velice špatně spím i přes léky na spaní. Manžel i děti ode mne očekávají, že se pomalu začnu vracet do starých kolejí a já toho nejsem schopná. Pořád koukám na jeho fotky a brečím. Často se mi o tatínkovi zdá,ale jsou to spíš děsivé sny o jeho smrti než pěkné vzpomínky na něj. Antidepresivům se bráním, potřebovala bych poradit jak si pomoci sama. Děkuji za radu
Ivana

Dobrý den, Ivano,

jsem přesvědčený, že jste udělala společně s maminkou to nejlepší, co udělat šlo. Váš tatínek do nemocnice nechtěl za žádnou cenu, chtěl umřít doma. To jste mu umožnily. Z toho, jak popisujete péči a léčbu bolesti (opiátové náplasti, léky na průlomovou bolest), je zřejmé, že i po medicínské stránce bylo Vaše domácí ošetřování naprosto srovnatelné s profesionální péčí a hospitalizací. Cítíte vinu, protože si představujete, že tatínek trpěl hlady a žízní. Většina lidí by měla tytéž obavy, protože máme život neodmyslitelně
spojený s příjmem jídla a tekutin. Tělo se ale na odchod připravuje také tím, že jakoby přestává umět zacházet s potravou a tekutinami, protože je přestává potřebovat a nakonec je přestane potřebovat úplně. A tohle je zcela v pořádku, jde o naprosto přirozený proces závěrečné fáze života.

Je jisté, že tatínek vnímal to, že jste splnily jeho největší přání – být do poslední chvíle s Vámi. Sebedokonalejší profesionální péče by nemohla vyvážit jeho zklamání z toho, že jste ztratily odvahu i důvěru a neposlechly ho.
Průběh terminální fáze nejde nikdy a nikde (ani v nemocnici) do detailu optimalizovat, vždy zůstane poměrně značný prostor pro faktory a okolnosti, které nám připomínají, že umírání a smrt nás přesahují a přesahovat budou i nadále. S tím se musí každý z nás smiřovat a smířit. Ale k tomu potřebujeme čas. Váš tatínek Vás opustil teprve před měsícem. To je příliš krátká doba na tak významný vztah. Navíc jste s maminkou stále ještě unavené a vyčerpané. Doporučuji Vám vyhledat pro sebe psychoterapeutickou pomoc, která nabídne laskavý a bezpečný prostor nejen pro pláč a vzpomínky, ale také pro zlobu, všemožné pochybnosti a otázky, prostor pro hledání odpovědí i cesty ke smíření. To úplně nejde v hovoru s blízkými a známými lidmi, protože ti nám nemohou poskytnout dostatečně svobodný a bezpečný čas pro zpracovávání takové ztráty a takových bolestí a pochybností. Vyhledejte prosím ve svém okolí tuto formu pomoci a využijte ji, ať už k pravidelným sezením nebo občasné podpoře podle Vaší momentální situace a potřeby. A ještě k těm antidepresivům – rozumím Vám. Nicméně v prvních měsících vyrovnávání se s takovouto zátěží je dobrá jakákoli pomoc, která zabere. Ale i to potřebujete konkrétně probrat spíš s profesionálem, který Vám pomůže ke správnému rozhodnutí.

Přeji Vám hodně sil, trpělivosti, vytrvalosti i moudrosti.

Jiří Černý