Tatínek poté, co se po prodělané chemoterapii a zhubnutí viděl v zrcadle, odmítá vstát. Zdá se, že rezignoval na život. Co s tím?

Odpověď na dotaz ze dne 17. srpna 2009 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat na následující věc. Můj táta prodělal náročnou operaci karcinomu jazyka. Byla mu odebrána i jedna uzlina. Operace dopadla dobře, následně podstoupil chemoterapii z preventivních důvodů. Po chemoterapii nastydnul a zhubl z 65kg na 46kg. V rámci možností byl ale pohyblivý, došel na WC, umyl se sám, seděl, přesto však většinu času strávil na lůžku. Před dvěma dny se ale uviděl v zrcadle a od té doby odmítá chodit (prý nemůže), sedět, pravděpodobně rezignoval na život. Sám říká, že vědět, jak bude vypadat, tak by všechno vzdal. V tuto chvíli k tomu čekáme na výsledky, zda se mu neobjevily metastázy na plících. Potýkám se s velikou bezmocí, protože doteď se jeho stav, sice pomalu, ale jistě zlepšoval. Je možnost jej nějak motivovat k dalšímu životu, pokud výsledku budou negativní a je vůbec možné, že se jeho stav zlepší? Ještě doplňuji, že v době jeho rychlého hubnutí a nemoci jej vyhodila jeho družka ze společné domácnosti, což mu na psychickém stavu nepřidalo. Moc vám děkuji za odpověď, nevím si rady.
Radka Šejnová
Popisujete obtížnou situaci, ve které jste se ocitli s Vaším nemocným tatínkem.

Vážená paní Radko,

vzhledem k tomu, co ho potkalo, je pochopitelné, že prožívá těžké chvíle, a Vy s ním.

Nejen nemoc a operace, ale i nepříjemný rozchod s družkou, která ho nepodržela v  krizové životní chvíli, v něm jistě vyvolaly pocity bezmoci, zloby a rezignace.

Lidé, kteří jsou konfrontováni s něčím, co si neuměli nikdy představit, třeba s život ohrožující nemocí a zatěžující léčbou, nejistotou, čekáním na výsledky, většinou procházejí fázemi vyrovnávání se s bolestnými fakty. Často lidé napřed nejsou schopni uvěřit tomu, že to může být pravda, odmítají, pak bojují. Když nemoc postupuje nebo je nutné podstoupit různé nepříjemné a změny vyvolávající zákroky při léčbě, jejich odolnost dostává zabrat – nejen ve fyzickém, ale i psychickém smyslu samozřejmě. Často člověk rezignuje, složí zbraně, ztratí naději. To je velký nápor nejen pro něho, ale neméně pro jeho okolí.

Myslím, že je rozhodující, jaké budou výsledky dalších vyšetření, na které čekáte. Pokud budou příznivé, bude jistě jednodušší tatínka motivovat, pomoct mu najít sílu a naději do dalšího života. Naděje a důvěra, které člověk cítí, dělá divy.

V každém případě to, co můžete, je být s ním, mluvit s ním – nejen o tom, co je teď, ale co kdy bylo, co kdy zažil, co ho bavilo a baví, dávat mu najevo, že je pro Vás důležitý – ale i to, že rozumíte tomu, jak je pro něho těžké držet si naději. Je otázka, zda má kolem sebe další lidi, kteří jsou pro něho důležití, přátele, rodinu – skrze vztahy s druhými může přijít i další vůle k životu.

Mohlo by se stát, že tatínkova deprese je hlubší – pak by bylo namístě kontaktovat lékaře, který by s ním promluvil a v případě potřeby předepsal na nějakou dobu antidepresiva. Někdy je skutečně těžké pro člověka samotného najít cestu ze zavalující deprese, léky pak člověku mohou přinést uklidnění a ulehčení, ze kterého se může odrazit k něčemu motivujícímu.

Pokud se nepodaří v tatínkovi vzbudit aspoň kousek vůle a naděje, poraďte se s lékařem.

V každém případě není Vaše zodpovědnost, zda se tatínek rozhodne bojovat nebo ne. Je to jeho život, jeho rozhodnutí, které Vy můžete zkusit ovlivnit, ale nejste zodpovědná za to, pokud tatínek vše odmítne. Vždycky mu ale můžete dát své porozumění a svou přítomnost.

Myslím na Vás a držím palce.

Ilona Peňásová