Tatínek má rakovinu, je depresivní, nepřijímá pomoc. Obávám se s ním o smrti mluvit, jak se k tomu postavit?

Odpověď na dotaz ze dne 31. srpna 2020 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, prosím chtěla bych se zeptat v souvislosti s nevyléčitelným onemocněním mého tatínka, rakovina v terminální fázi, za co se mám modlit a jak se k této skutečnosti vnitřně postavit. Moc bych svému tatínkovi přála, aby vnímal lásku, péči a přijetí. Žel, v důsledku depresivních stavů, myslím, že žádnou snahu moji a bratrovu ani další rodiny nepřijímá. Přiznám se, že je to velmi těžké období a z lidské přirozenosti bych si přála, aby nebylo dlouhé. Současně se za tento postoj stydím, tatínkovi chci přát všechno dobré. Nedokážu ani otevřeně o nemoci a smrti hovořit, odvádím zatím vždy řeč jinam. Je to ode mě nepravdivé a asi i nefér, pokud vezmu v potaz duchovní přesah našich životů, v který věřím. Vždyť je potřeba se dobře připravit na tento přechod na věčnost. Možná tato moje neschopnost a strach mají souvislost s dřívější zkušeností. Když odcházela na věčnost moje maminka, rozhovory jsme na toto téma vedly, ale musím říct, že tehdy jsem mluvila o smrti otevřeněji a nesetkala jsem se s pochopením. Moje slova byla vnímána poněkud negativně a nebyla vysloveně zranující snad jen z toho důvodu, že mě maminka nebrala úplně vážně, i když bylo a je (jak věřím) mezi námi nesmírně silné pouto lásky. Po této zkušenosti se nyní bojím tatínkovi cokoliv v tomto smyslu říci, protože ho, již tak nemocí velice tryzněného, nechci více trápit. Když pozoruji, k čemu všemu je nyní nedůvěřivý a skeptický, nemám odvahu o smrti mluvit, vždyť bych mohla podkopat i tu trochu důvěry a jistoty, které mu ještě zbyly. A tak ho nechávám vlastně v izolaci se smrtí. Snad Pán Bůh slyší a vyslyší moje prosby, aby tatínkovi daroval velkou a silnou víru a lásku i naději, že život nekončí tím, že zdánlivě o vše přijdeme, i sami o sebe a o všecko, na čem nám záleželo. Kéž prázdné ruce, které má teď můj tatínek a jednou je budu mít prázdné i já, Pán Bůh bohatě a štědře naplní svým dobrem a svým milosrdenstvím! Děkuji, B
Bára

Dobrý den,

část Vaší otázky je spíše pro duchovního, který by Vás mohl podpořit ve Vaší víře a v chápání Boží milosti v rámci této velmi těžké situace. Pokusím se Vám nabídnout i psychologickou podporu, která je směřována ke stavu Vašeho tatínka a k Vašemu prožívání.
Zcela chápu, že byste tatínkovi i sobě přála, aby jeho odcházení a hlavně jeho utrpení nebylo dlouhé. Někdy i toto přání patří k tomu nejlepšímu, co můžeme sobě nebo blízkým přát. Představuji si, že i pro Vás je opravdu obtížné, když se Vám nedaří najít pro sebe v tatínkově odcházení klidný postoj a nedaří se ani mluvit s ním o jeho opravdových potřebách a pojetí smrti. Myslím si, že máte pravdu, že je namístě se na smrt připravit, pokud je to možné. Neznamená to ale, že v tom mohou blízcí vždy pomoci nebo to umírajícímu vnutit. Tato „příprava“ je natolik individuální, že se lidé zcela zásadně liší v tom, co potřebují. Někomu pomáhá, když o tom začnou blízcí mluvit, někomu zase vyhovuje, když o svém konci zde přemýšlí a rozjímá sám. Z tohoto úhlu pohledu bych Vám doporučovala, abyste se opatrně zkusila tatínka zeptat, co by mu vyhovovalo. Ptát se ho, jestli s Vámi chce mluvit o svém prožívání nemoci, zda by rád ještě mluvil o svých přáních a potřebách týkajících se života nebo třeba jeho konce či rozloučení. Můžete se ho ptát, jestli chce sdílet své úvahy, přání a pocity. Můžete mu také nabídnout, aby si to rozmýšlel a své rozhodnutí třeba podle svého stavu měnil – když nebude chtít teď, může chtít jindy a naopak, může své sdílení také kdykoliv zastavit.

Myslím, že to všechno není hlavně mluvení o smrti, ale možnost sdílet vše, co se k tatínkovu životu a nemoci pojí. Není tedy namístě začít mluvit o smrti a bytí na věčnosti, ale stačí začít od toho, co by si tatínek teď přál, co s Vámi chce opravdu probírat a nechat na něm, co ho nyní naplní a umožní mu srovnat si, co potřebuje. Když je člověku zle a má tendence k negativnímu vidění, není dodávání naděje někdy namístě, pacient má pak spíš pocit neporozumění. Obvykle je vhodnější ptát se a trpělivě čekat na sdělení pacienta a pozorně naslouchat. Rady a doporučení od člověka, který nemá stejné potíže, mohou někdy působit jako zátěž.

Přeji Vám hodně sil a hlavně podporu, která by Vám pomohla projít tímto smutným obdobím,

Zuzana Vondřichová