Táta je v posledním stádiu rakoviny. Nezbývá mnoho času, abychom si mohli o všem promluvit, on se ale chová odmítavě a nechce se mnou komunikovat.

Odpověď na dotaz ze dne 7. prosince 2012 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, velmi děkuji za tyto stránky plné povzbuzujících slov. Poslední dobou zde nacházím útěchu, porozumění a odpovědi na moje otázky. Můj otec -56 let- je v posledním stádiu rakoviny ORL. Žije s touto diagnózou již pátý rok. Od srpna je po operaci dutiny ústní a jeho stav se krůček po krůčku zhoršuje. Půl roku nemůže jíst, mluvit, poslední měsíc ani chodit a velmi málo slyší. Trápí se a my s ním. Od srpna se o něj s mámou staráme. Maminku již péče velmi zmáhala, celé měsíce se nevyspala, protože ho musela každou hodinu v noci odsávat. Navíc po psychické stránce to bylo také velmi náročné pro všechny. MInulý týden začat táta silně krváce a zavolali jsme mu záchranku. V nemocnici ho stabilizovali a vzhledem k tomu, že máma začala brát anitdepresiva a tátův stav byl vážný, zůstal v nemocnici. Dostává antibiotika a morfium, selhávají mu ledviny. Už ani nesedí, jen leží. Jezdíme za ním téměř každý den. Dnešní návštěva pro nás byla však velmi krutá. Táta měl předevčírem teplotu a moc se potil, košili propotil během dvou minut. Komunikoval s námi ale ještě dobře, i když byl hodně unavený. Dnes nám dr. sdělila, že spí téměř celý den, no a když jsme ho probudili, byl velmi nervozní, začal se křečovitě chytat madla, jakoby chtěl vstát, ale vůbec se na ná ani nepodíval, přišlo mi, že brečel. Na sestry reagoval, i mrkal (signál souhlasu), ale na mámu a mně se ani nepodíval, můj napsaný vzkaz si přečetl, ale otočil hlavu. Nechtěl nás vidět. Je to pro nás velmi bolestivé. O tátu jsme se staraly, jak nám to jeho stav a naše síly stačily. Vím, že by chtěl být určitě doma. Ještě jsem si také všimla, že má plenu. Nějak nevíme, jak s ním dál komunikovat, vím, že mnoho času nezbývá a bojím se toho, že táta zemře s myšlenkami, že jsme ho doma nechtěly a výčitkami vůči nám. Diagnózu i prognozu od počátku nemoci zná, moc o tom ale nemluvil. Život s ním nebyl zrovna jednoduchý, máma ho celý život poslouchala a vše se dělo podlě jeho vůle. Jsem ze všeho zmatená, tak ráda bych se s ním chtěla rozloučit ve smíru. Komunikace je však velmi obtížná a ted když nás odmítl....jak s tím vším naložit. Vážím si Vašich odpovědí.
Adéla
Píšete o stavu Vašeho těžce nemocného otce a tomu, že je nyní těžké se s ním domluvit. Táta se tváří odmítavě a nechce s Vámi komunikovat a Vy víte, že zbývá málo času, abyste si mohli vše vysvětlit či sdělit.

Dobrý den,

chápu, že to prožíváte jako trýznivé, snad i nespravedlivé a hlavně jako nepochopení. Pokud je to ještě možné, můžete zkusit tátovi sdělit (ústně či písemně) své pochybnosti, přání i zklamání. I když táta špatně slyší a odvrací se nebo třeba už nechce číst, co mu píšete, je velká šance, že k němu něco dolehne – vždyť často vnímáme hlavně atmosféru sdělení než jednotlivá slova! Vy byste mu tak mohla říct, co máte na srdci a zformulovat to, co mu ještě potřebujete říct – že Vás mrzí, jak situaci vnímá a co k němu cítíte. Vy tedy můžete zkusit zprávu poslat, zda ji táta přijme je už na jeho straně a Vy to, bohužel, můžete ovlivnit jen velmi málo.

Ačkoliv Vás totiž povzbuzuji ke sdělení a sdílení, také si uvědomuji, že se vždy nepodaří, aby lidé končili svůj život v pokoji, se vším vyřčeným, urovnaným, bez křivd a s odpuštěním. Jak blízcí umírajícího, tak sám pacient, mají svůj úkol a své možnosti. Někdy prostě narazí na svá osobní omezení, nepochopení či zranění a nejde vše dokončit dobře a bez hořkosti. Je to smutné, přesto to k životu patří – každý z nás se dokáže vyrovnat jen s něčím a, bohužel, s některými těžkostmi se nedokáže úspěšně utkat. To může být případ Vašeho otce, který možná ve svých posledních dnech prožívá něco, co mu brání, aby více chápal své nejbližší a jejich zprávy, možná se zlobí, že jeho život již končí. V této fázi se lidé opravdu odvrací od svého okolí a jsou někdy necitliví až hrubí – nemusí to přímo souviset s konáním ostatních, ale s celkovou situací, která je moc těžká a umírající člověk má jen omezený čas a síly na vyrovnávání. Takové jednání ovšem zpětně vyvolává rozhořčení na straně pečujících a tak jsou poslední chvíle ještě těžší.

Dá se tomu čelit jen omezeně tím, že si člověk opakovaně připomíná, že každý má své limity a vlastní cestu, jak se s koncem života vyrovnávat. Někdy si v tom prostě nemusíme navzájem porozumět, přesto to neznamená, že jednáme špatně nebo se zlým úmyslem.

Přejeme Vám hodně sil v tomto těžkém období a trpělivosti se sebou i s tátou.

Zuzana Vondřichová