Syn zemřel v hospici, i když chtěl zůstat doma. Jak necítit vůči jeho partnerce zášť? Jak obnovit kontakt s vnučkou?
Náš syn zemřel v září 2024 na rakovinu, ve věku 49 let. Zanechal tu 4 letou dcerku,kterou vychovává partnerka, která se s námi přestala stýkat v době,kdy syn umíral.
Nechala ho převést z nemocnice do hospicu, v době,kdy nám rodičům řekli, že převoz nepřežije.Odmitla nám sdělit kam syna převezou. Paliativní sestra nám sdělila místo,kde syn také do rána zemřel. Nemohu se srovnat s tím, že partnerka ublížila synovi, který chtěl umřít doma. Nevím jak dál. Smrt dítěte je to nejhorší co mne mohlo potkat.
Jak se chovat dál,abych mohla vídat vnučku,a necítila zášť vůči jeho partnerce.
Děkuji za radu
Píšete o ztrátě syna, bolesti z toho, že zemřel v hospici a ne doma. Trápí Vás, že se nevídáte vnučkou, přemýšlíte nad svým vztahem ke snaše.
Dobrý den,
ztráta dítěte v jakémkoli věku je pro mnoho lidí opravdu to nejtěžší, co život může přinést. Bylo by to těžké v každém případě, zároveň pokud jsou okolnosti úmrtí spojené s neporozuměním v rodině, může to být další velká zátěž navíc. Rozumím, že je Vám líto, že syn nemohl umřít doma, jak si přál. Píšete, že šlo o rozhodnutí jeho partnerky. Nevím, zda víte něco o tom, proč se takto rozhodla. Z mojí zkušenosti si někdy blízcí umírajícího netroufnou na péči doma, mají pocit, že by to nebylo dobré s ohledem na děti, může je děsit představa, že budou doma s tělem zemřelého a podobně. Nemohu vědět, jaké důvody Vaši snachu vedly, pouze chci nabídnout, že rozhodování o místě péče — zvláště v časové tísni — může být velmi stresující a rozhodnutí nepostarat se doma nemusí znamenat, že pečujícímu nezáleží na přání umírajícího ani to nemusí nic vypovídat o jejich vztahu. I zařizování lůžkového hospice je forma péče, kdy se pečující snaží zajistit svému blízkému něco navíc, než může nabídnout nemocniční péče.
Přemýšlíte o vztahu se synovou partnerkou. Jestli tomu dobře rozumím, přerušila s Vámi komunikaci a od synova převozu do hospice nejste v kontaktu. Umím si představit, že Vás může velmi mrzet, že s Vámi přerušila kontakt, že Vám nedala vědět, kam je syn převezený, že Vám neumožňuje vídat se s vnučkou. Zároveň chci ocenit, že hledáte způsob, jak zmírnit negativní pocity, které se ve Vás objevují. To je za mě velmi důležitý první krok, který jste již udělala. Napadá mě, zda je možné dívat se na situaci tak, že obě jste prožívaly a stále zažíváte velkou ztrátu. Zda je pro Vás možné mít nějaké pochopení pro to, že když nám umírá někdo blízký, můžeme se chovat velmi různě a udělat třeba i to, co bychom za jiných okolností neudělali. Možná potřebujete prostor na to mluvit o svém vztahu ke snaše více; takový prostor může nabídnout psychoterapeutický rozhovor.
Přijde mi velmi pochopitelné, že chcete vídat vnučku, že nechcete, abyste po synově smrti přišla ještě o ni. I toto téma je možné více probrat v rámci psychoterapie a společně hledat, co by bylo možné v této věci udělat. Je možné o tom se synovou partnerkou nějak vyjednávat? Rozumíte důvodům, proč tomu synova partnerka brání? Předpokládáte, že kdyby se povedlo narovnat Váš vztah s mámou vnučky, že by to otevřelo možnost Vašeho setkávání? Po třičtvrtě roce od synova úmrtí je možné, že se i snacha dívá na věci trochu jinak než tenkrát. Někdy se stává, že obě strany o obnovení kontaktu vlastně stojí a jde hlavně o to, kdo sebere odvahu a udělá první vstřícný krok směrem k tomu druhému.
Chci také zmínit, že pokud by z Vašeho pohledu nebyla domluva s matkou vnučky možná, je možné poradit se s právníky, případně zvážit možnost obrátit se na soud.
S přáním všeho dobrého
Barbora Váchová
Dotaz zodpovídá
