Přítel náhle doma zemřel před sedmi měsíci, nemohu to pochopit, psycholog navrhl léky, mám malou dcerku. Co dělat?

Odpověď na dotaz ze dne 9. července 2019 zobrazit původní dotaz
Dobrý den je to 7 měsíců co mi náhle doma zemřel přítel bylo to nečekaně. Je mi 28 let a dcerce bylo 18 měsíců když se to stalo. Nemohla jsme ho oživit a ani záchranka nepomohla. Brecim dost často, ale mám i stav že to v sobě třeba týden dusim a pak to vyschno ze mě jde ven bolest, pláč, vztek. Jsem stále u rodičů od jeho smrti ale chci se vrátit zpet na byt cely pokoj jsme předělala abych to neměla před očima. Vodit moji těd už 2 let letou dceru na hřbitov za tatínkem je pro mě něco hrozného nechápu to a nikdy nepochopím. Psycholog mi řekl že bych si měla zajít k psychiatrovi pro léky vzhledem k tomu že máma malé dítě a nezvládám to. Nevím co si počít. Někdy si dám pár piv když je někdo doma je mi pak lépe jsem uvolněna a bez stresu. Děkuji předem za odpoved
Kristýna

Dobrý den, paní Kristýno.

Vážíme si důvěry, s kterou se na nás obracíte. Před víc než půl rokem jste náhle přišla o partnera. Dovolte, abych Vám vyjádřila upřímnou soustrast. Píšete, že jste byla přítomna u jeho náhlé smrti, že jste se jej snažila oživit… Představuju si ten pocit marnosti a zoufalství, který jste musela zažít. A který možná cítíte doteď. A tu nečekanou ztrátu směru, zhroucení skoro všeho, čím jste žila. Možná jako by se od té doby ve Vašem nitru zastavil čas. Jako by ta bezbřehá bolest, bezmoc, vztek, frustrace, zoufalství, pocity viny, marnosti a nesmyslnosti zůstaly (zatím) napořád.

Velmi oceňuji, že jste udělala hodně pro to, abyste se se situací vyrovnala a mohla jít dál. Píšete, že jste se obrátila na rodiče a ti Vám pomohli s bydlením. Připravujete se na návrat do Vašeho bytu. Přestavěla jste pokoj. Chodíte k psychologovi. Statečně snášíte nesnesitelnou vnitřní bolest. Dál pečujete o dcerku… To není málo, tento přístup není vůbec samozřejmý. Vážím si ho. Přesto jako by to nestačilo. Jako by to kýžené nepřicházelo… Velmi mě mrzí, že Vám stále není lépe.

Hledám, co dalšího můžete dělat, abyste směla zažít úlevu. Vím, nějaké zlepšení přichází často samo, tím, jak plyne čas a nitro se samo hojí. Velmi bych se přimlouvala, abyste dělala to, o čem víte, že Vám dělá dobře, alespoň na malou chvíli. Samozřejmě abyste se starala o své tělo (jídlo, odpočinek…). Abyste si pustila hudbu nebo pročítala třeba básně, když na to máte chuť a takové, na jaké máte chuť. Abyste si zaběhala, šla na procházku nebo na hřbitov, kdy tam chcete jít a s kým tam chcete jít (pokud bude někdo ochotný Vám po tu dobu pohlídat dcerku). Abyste si dala koupel, zašla ke kadeřníkovi, dopřála si zákusek nebo jiné věci, o kterých víte, že Vám bývají příjemné…

Zůstaňte trpělivá. I malinký záchvěv klidu je dobrý výsledek. I hodina soustředění na cokoli by byla dobrá! Všímejte si těchto drobných chvilek, třeba si je i zapisujte.

Jen Vás chci varovat před alkoholem – ten sice takovou „hodinu“ nastolí, ale je tu velké riziko závislosti, která přichází nepozorovaně (člověk má dlouho dojem, že to má pod kontrolou, i když dávno nemá). Nemyslím, že byste o ni stála.

Váš psycholog navrhuje léky. Mám dojem, že se Vám do nich nechce. Tomu rozumím, byl by to krok do neznáma, opředený mnoha předsudky. Ale je to také dobrá cesta – přinesou na nějakou dobu úlevu. A rozhodně nejsou známkou bláznovství – naopak, včas požádat o léky na zmírnění smutku (antidepresiva nebo podobná) je známkou dobré péče o svou duši! Někdy v životě je bral asi každý třetí člověk. Současní psychiatři mají tendenci předepisovat jen nutné léky a snižovat dávky, jakmile je to možné. A – na rozdíl od alkoholu – hlídají, aby na nich člověk nebyl závislý. Zeptejte se znovu Vašeho psychologa, proč Vám léky doporučuje, jak on situaci vidí, co jiného by Vám mohl doporučit (možná ví o intenzivním terapeutickém pobytu nebo něčem jiném, co byste mohla využít). A pak se rozhodněte. Koneckonců můžete případně psychiatra jen navštívit a probrat situaci s ním, můžete také změnit lékaře (psychologa nebo psychiatra), pokud by Vám jeho přístup nevyhovoval nebo jste zjistila, že se Vám nedaří k němu najít důvěru.

Milá paní Kristýno, přeji Vám mnoho statečnosti na cestě truchlení, kterou procházíte. Kéž se Vám podaří najít takovou pomoc, která Vám bude užitečná. Budu na Vás myslet.

Petra Hálková