Přítel má rakovinu kostí, pečují o něj matka a sestra, brání mu v kontaktu s jinými blízkými. Je to normální? Co dělat?

Odpověď na dotaz ze dne 3. října 2019 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, prosím poraďte, co dělat, když mému umírajícímu příteli, který je nyní v péči své matky a sestry, je odepírán kontakt s jemu blízkými osobami, které chce ještě vidět (dcera, bývalá manželka a přítelkyně). Je bohužel již upoután na lůžku, ale ještě stále schopen souvisle a rozumně hovořit. Když jsem s ním minulý týden osobně hovořila (to mě k němu ještě pustily... ovšem jen proto, ze u něj byla zdravotní sestra, tak zřejmě aby nebyl skandál), byl velmi rád, že může být se mnou a vyjádřil přání, že mě chce vidět každý den co nejdéle....Tohle své přání řekl i jeho matce, ale ta jej vůbec nerespektuje. Teď mu dokonce vypnula i telefon. Nemám opravdu potuchy, proč a čím si tohle chování kdokoli zasloužil. Jsem přítelkyně z dětství a za poslední rok a půl jsme se spolu intenzivně stýkali. Jeho maminku znám a vychazely je spolu úplně normálně. Ještě když mohl chodit, jezdila jsem za ním do města, kde dříve bydlel...Nyní si ho matka odstěhovala k sobě do domkupraktixky proti jeho vůli. Chápu však, ze to bylo zřejmě jediné a v tu chvíli nejlepší řešení, protože maminka má 70 let a nezvladla by starat se o imobilniho syna. V době, kdy jej stěhovala, ještě relativně dobře dokázal sám chodit. Od doby, co je přestěhován, to s ním šlo rychle dolů. Já a ani nikdo jiný o matcinem záměru nevěděl. Udělala to prakticky proti jeho vůli. Přesně si vzpomínám, jak mi v den, kdy se ocitl s mámou v domku telefonoval a plakal, ze to na něj "ušili" a že se ho na nic nikdo neptal. Moc dobře asi věděl, jak to dopadne. A přesto, ze sebe i mě utěšoval tím, ze se ted alespon budeme více vídat (bydlím jen 15 km od místa, kde teď bydlí), tak opak je pravdou. Prosím o pomoc. Jsem ve spojení s jeho bývalou ženou, která má stejné potíže. Nechci žádné peklo, ale jejich chování mi nepřijde úplně normální. Nebo ano? Myslíte, že tím, ze o nej pečují mají na neco takového právo??? Mají ho doma teprve 3 týdny. Je jich tam v rodině celkem 5 lidí na to, aby si péči rozdělili.... Rozumím i tomu, ze matka vše velmi těžko prožívá. To je pochopitelné. Ale bránit svému synovi v kontaktu s jemu blízkými???? Prosím o radu, zda je tohle normální? Jsem už bezradná a vyčerpaná z té bezmoci. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, ze budu řešit takový boj. A to ani nechci zmiňovat, jak se ke mně chovala matka a hlavně jeho sestra, když jsem byla na odchodu z jejich domu. Sestra mi vyhrožovala fyzickým napadením. Ničemu nerozumim. Preji si tohle jen pochopit. Mockrát děkuji za jakoukoliv odpověď. PS: přítel umírá na rakovinu kosti a je pod vlivem utišujících léků, které jak sám říká mu "vymývají" mozek. On to však velmi dobře zvládá, což mi právě dělá starosti, ze je schopen vnímat, ze se věci nedějí úplně v pořádku, jak by si přál...
Kateřina

Dobrý den, Kateřino,

hned v první větě jste vyjmenovala tři další ženy, které jsou v podobné situaci jako Vy. A o jedné z nich, o bývalé ženě Vašeho přítele, píšete, že jste s ní ve spojení. To je dobře. Nevím, jaká je povaha vašich vzájemných vztahů, ale pokud to jen trochu půjde, nezůstávejte v té situaci sama. Poskytujte si navzájem podporu a útěchu. Vždyť každé z vás umírá blízký člověk. Sama jste také v jedné větě vystihla podstatu té tíživé situace – a tou je bezmoc. Jsme bezmocní vůči smrti, vždycky nakonec vyhraje. Často jsme bezmocní i vůči svobodě a chování druhých lidí, které se nám nelíbí a nějak něčemu škodí. Záleží na okolnostech, ale někdy s tím nenaděláme vůbec nic. V situaci bezmoci je pak důležité mít někoho, o koho je možné se trochu opřít a slyšet také slova ujištění, že děláme, co můžeme a víc už to opravdu nejde. A i Vám samotné by pomohlo, kdybyste podobnou podporu mohla poskytovat těm druhým, bývalé ženě, dceři, přítelkyni.

A ještě k chování matky a sestry Vašeho přítele, to nevíme, jak to tam doopravdy je. Postaraly se v jednom okamžiku o něj, teď možná pro něj a pro sebe chtějí jen klid. Možná jsou ve hře nějaké jiné důvody, nevím stejně jako Vy. Pokud to jen trochu půjde, doporučoval bych na jedné straně situaci příliš nevyhrocovat a na straně druhé nevzdávat ten určitý tlak na matku a sestru Vašeho přítele, aby přece jen umožnily nějaký kontakt a setkávání každé z Vás čtyř s Vaším přítelem. A znovu připomínám, nezapomínejte v tom všem také na sebe. Možná by bylo vhodné dopřát si profesionální psychologickou pomoc, pokud je pro Vás dostupná. A nebo najít oporu ještě v nějakém dalším důvěryhodném člověku, který třeba nemá tak blízko k tomu, co se děje kolem Vašeho přítele a který by Vám tím spíš mohl poskytnout i určitý nadhled a posilu. Také píšete, že Váš přítel je schopen vnímat, že se věci nedějí úplně v pořádku, jak by si přál a že Vám to dělá starosti. Víte, jemu i vám všem prospěje, když při vší té snaze něco zlepšit a změnit budete současně usilovat o postoj přijetí a smíření se s nezbytným, protože to přináší pokoj a klid. A právě proto Vám přeji, abyste uměla vyvažovat úsilí o změnu na straně jedné s přijímáním věcí a okolností tak, jak jsou, na straně druhé.

Váš Jiří Černý