Před rokem mi umřela maminka. Nedokážu se stále smířit s jejím odchodem, možná také proto, že mi na konci života, ani v poslední chvíli nic neřekla a chovala se jakoby nic.

Odpověď na dotaz ze dne 1. dubna 2012 zobrazit původní dotaz
Před téměř rokem jsem přišla o maminku, která měla mielofibrózu, takže posledního půl roku jsem věděla , co mě čeká, protože jsem byla lékařem informována, ale samozřejmě maminka (zdravotní sestra)o své diagnóze věděla déle a nikomu nic neřekla. Ani otci, ale ani mě, ač jsme měli velmi úzký vztah. Ani teď , po téměř roce se nedokážu smířit s jejím odchodem a myslím, že hlavně proto, že mi nic neřekla a to jsem za ní posledního půl roku denně chodila do nemocnice, krmila ji, koupala a vůbec se starala. Vím, že v poslední fázi už jí ubývalo vědomí, ale maslím, že měla čas se mi nějak svěřit, nebo vyspovídat, nebo se připravit na nezbytně a nevyhnutelné, ale stále se chovala jako by nic a já to nedokážu pochopit. Byla jsem s ní do poslední chvíle!
zuzana
Píšete o smrti své maminky, s kterou se jen těžko smiřujete.

Vážená paní Zuzano,

smiřování se s odchodem našich blízkých je samozřejmě proces, který probíhá nějakou dobu – a někdy opravdu jen těžko a pomalu přijímáme takovou ztrátu.

Takové vyrovnávání se je samozřejmě i záležitostí individuální – ale obecně se dá říct: čím více jsme smířeni už dopředu – to znamená, že víme a očekáváme, že přijde konec, a zároveň můžeme využít čas, který zbývá, k tomu užít ho s naším blízkým co nejplněji, tím je proces smíření se smrtí „jednodušší“. Zároveň to, jak ten čas využijeme, hodně záleží i na osobnosti toho nemocného.

Píšete o Vašem vyrovnávání se a zdá se, že to nejtěžší je pro Vás přijmout fakt, že Vaše maminka o své nemoci ani o tom, co prožívá, nemluvila. S maminkou jste byla každý den, starala se o ni, o diagnóze i prognóze jste věděla, byla jste k dispozici. Myslím, že jste nemohla udělat víc. Ne každý člověk dokáže a chce o své nemoci a blížící se smrti mluvit – a to neznamená, že by si ji nepřipouštěl. Není rozhodně výjimečné, že takové „loučení“ probíhá neverbálně – lidé spolu mluví o jiných věcech, jsou spolu a vědí o tom, co je čeká.

O tom, co maminka potřebuje sdělit, věděla jen ona. A je možná pravděpodobné, že byla zvyklá o svých potížích nebo pocitech mlčet. Je mnoho takových lidí – a zároveň musím říct, že i profese zdravotníka někdy v člověku pěstuje pocit, že nemocní a potřební jsou jen ti druzí. Jsou zvyklí druhé chránit a někdy je pro ně těžší přijímat pomoc. Nevím, zda taková byla Vaše maminka, píšu Vám to jen proto, že se s takovým tématem nesetkáváme poprvé.

Jsem přesvědčena, že to, jak jste spolu ten poslední čas byly, je podstatné. Maminka zažívala Vaši lásku a péči a jistě věděla, že by mohla mluvit, kdyby potřebovala. Myslím, že to je rozhodující, a to zřejmě mamince naplňovalo všechny potřeby, které vůči Vám měla.

To, že člověk nemluví, neznamená, že trpí a je sám. Jen se možná vyjadřuje a loučí jinou formou než slovy. Byl to maminčin odchod a ona ho prožívala po svém, tak, jak potřeboval. A Vy jste to respektovala.

Milá paní Zuzano, přeju Vám, abyste našla klid a smíření. Podělit se o to, co nás trápí nebo o čem přemýšlíme, je také cesta k tomu,  jak přijmout a pochopit věci jinak.

Ilona Peňásová