Před měsícem náhle zemřel dědeček, díky opatřením se cítím jako vězeň a stydím se za své prožívání. Co dělat?

Odpověď na dotaz ze dne 6. ledna 2021 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, před měsícem mi zemřel dědeček, který pro mě hodně znamenal, hlavně v dětství, i kvůli tomu, že můj otec nestál vůbec za nic bohužel dědeček zemřel náhle, ještě v nemocnici a náhle, takže jsme se ani nestihli rozloučit moc mě to pořád bolí z rodiny už mám jen matku, se kterou zrovna moc dobře nevycházím do toho jsem riziková skupina ačkoliv jsem ,,mladá,, (37let), kvůli jednomu onemocnění imunity výsledkem je, že už několik měsíců trávím život chozením do práce a z práce a na nákup maximálně jdu jednou týdně s někým na kafe na stojáka Nemůžu jít nikoho navštívit, protože hrozí, že se nakazím, kamarádi mě taky nechtějí nakazit připadám si jako vězeň, už prostě nemůžu nemám jedinou motivaci se o něco snažit, jsem sama, bez dětí stydím se za to, že si takhle stěžuju, vím, že lidi přišli o práci, peníze, že mají na krku školní děti! Já vlastně nemám žádné starosti a přesto nevidím světlo na konci tunelu Stydím se za svoji bezmoc a lítostivost. Nevím co mám dělat, někdy si večer přeju, aby už nebylo ráno! Chybí mi sociální kontakt, chybí mi pocit, že můj život má nějakou hodnotu, smysl. Vím, že bych mu měla dát smysl já, ale nevím jak. Chtěla jsem pracovat na krizové lince, ale bohužel je podmínka několik kurzů a praxe na lince, což ovšem ve všední dny nemůžu kvůli zase jiné práci. Strašně ráda bych dělala něco užitečného a nevím co, když je všechno zavřené. Přijde mi, že můj život je už prostě parodie. Nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím.... bojím se jít k terapeutovi, když vím, že tam teď chodí lidi s mnohem horšími problémy - mají existenční problémy, mají rodinné problémy a já jen nevím co s životem...
Jana

Dobrý den,

napadá mě, že na Vás v tuto chvíli působí několik těžkých věcí najednou.

Přišla jste o dědečka a navíc se s ním nestihla rozloučit.
Žijete sama a máte chronické onemocnění.
V době mnoha omezení nemůžete dělat věci, které máte ráda a vidět lidi, kteří by Vás podpořili.
Máte dojem, že jiní jsou na tom objektivně hůř a tedy nemáte právo si stěžovat a cítit se špatně.
Hledáte smysluplnou činnost a máte dojem, že teď není, kam se obrátit.

Za sebe Vám mohu potvrdit, že to všechno dohromady je důvod k tomu někdy si zoufat, cítit se zle a mít dojem, že smysl života se teď dá najít velmi obtížně. Když člověk překonává ztrátu, je fajn mít kolem sebe lidi, kteří podpoří nebo mít na práci něco, co dává smysl. Když se člověku stane, že tyto záchytné body nemá, je mnohem těžší tím vším projít. Neznamená to ale, že to nejde. Uvažujete o psychoterapii a v tom Vás ráda podpořím. Hledat podporu a provázení v době, kdy ztrácíme své blízké a pak i kontakt sami se sebou je zcela na místě. Není třeba srovnávat své trápení s druhými v tom, jestli můžu požádat o pomoc.

Co se týká úmrtí dědečka, stává se, že nemožnost se rozloučit nechává v lidech hořký pocit a dojem nedokončenosti. Je škoda, že to nevyšlo, nicméně se to dá udělat i nyní. Vím, že to není ono, jako byste s dědečkem mluvila, ale i tak můžete shrnout, co byste mu ráda řekla, vyjádřit i to, jak Vás mrzí, že jste se nerozloučili. Lidé to dělávají různými způsoby. Někdo napíše dopis a donese ho zemřelému na hrob nebo na oblíbené místo. Jiní lidé nahlas promluví k zemřelému opět na místě jeho posledního odpočinku nebo v přírodě nebo doma v klidné a soukromé chvíli. Někomu pomáhají svíčky, někomu fotografie toho člověka nebo momentky zachycující společné chvíle, jiní lidé vyhledávají místa, kde se zemřelým byli a podobně. Záleží na tom, co vyhovuje Vám a co by se třeba líbilo dědečkovi. Poděkovat a uctít památku můžeme i s odstupem času. Bohužel, už se nemůžete na nic přímo zeptat, ale můžete si představovat, co by dědeček na Vaše otázky odpověděl. Pokud máme s člověkem blízký vztah, někdy tušíme, co by nám řekl a jak by si věci přál.

Píšete také, že si připadáte jako vězeň. Svým způsobem jsme opravdu uvězněni situací mimo svůj navyklý život. Každý to má v jiné míře v závislosti na jeho jedinečné situaci. Rozumím Vašemu dojmu, že toho můžete dělat velmi málo. Napadá mě, že je snad dobré zkoušet uvažovat jinak než jako vězeň – rozjímat více nad tím, co můžeme a chceme, než nad tím, co nejde. Abychom se nevěznili kromě epidemiologických opatření ještě svou vlastní myslí. Nechci, aby to znělo příliš pozitivisticky, je zcela odpovídající cítit smutek, naštvání, frustraci nebo nesmyslnost toho, jak to nyní je, ale kvůli sobě můžete zkusit také přemýšlet o tom, zda Vám nezbyly jiné možnosti než to, co se všechno nemůže. Píšete o svém přání pomáhat na Krizové lince. Opravdu pro většinu takových prací potřebujete kurz. Pokud ovšem zvolíte dobrovolnickou činnost, můžete se v některých organizacích zapojit téměř okamžitě. V době covidu, kdy se nesmíte nakazit, je možné vyhledat takové organizace a zkoumat, která by Vám vyhovovala, až ohrožení klesne a jaké požadavky tyto organizace mají. To je ovšem jen jedna z mnoha možností, nepochybuji o tom, že můžete časem objevit něco úplně jiného, co Vám bude vyhovovat.

Vzhledem k tomu, že nyní procházíte ztrátou, je i tak vhodné počkat, abyste nabrala sílu. V tuto chvíli bych Vám doporučovala hlavně péči o sebe, laskavost a trpělivost se sebou a také porozumění pro Vaše vlastní trápení. Pokud by se Vám podařilo nezpochybňovat se, chovat se k sobě láskyplně jako k člověku, který truchlí a ještě žije v mnoha omezeních, možná se Vám podaří najít další možnosti, co pro sebe nyní udělat.

Zuzana Vondřichová