Před 2 týdny mi zemřela babička. Je normální, že truchlení začíná teprve přicházet?
Dobrý den,
Dva týdny zpět mi umřela babička. Bylo to celkem rychle a pro hodně lidí šok. Měla více diagnoz o kterých vedela, bohužel nám nic neřekla až do poslední chvíle, kdy nám její prognozu sdělili teprve lékaři v nemocnici a už se s tím nedalo nic dělat. Poslední dny jejího života prožila v nemocnici s tim, ze jsme za ní chodili pravidelně na návštěvy, ale nemohli se patřičně rozloučit, protože ona stále delala, že se nic neděje a my moc nevěděli, jak s tím naložit. Když zemřela, tak na to, jak jsem citlivá, jsem se zachovala dost realisticky, protože poslední týden dost trpěla a já vedela, ze smrt je pro ni vysvobozením. Takže jsem tu situaci zvladala dost dobře, až jsem se toho desila. Říkala jsem si, ze to asi přijde na pohřbu, ale tam to také nepřišlo.. Babička pro mě byla hodně blízký člověk, prakticky jsem u ní strávila cele dětství a dost mě znepokojovalo, že za ni netruchlim jako ostatní. Už druhý den po její smrti jsem byla schopna se smát, fungovat jako vždycky a lidé za mnou chodili zdrceni s upřímnou soustrasti a uklidnovala jsem spíše ja je, než oni mě. Ubehly dva týdny a mne prijde, ze mi to až teď dochází. Začalo se mi o ní zdát a pořád nad ní přemýšlím a mam pocit, že si nějak nepřipouštím, že tu vlastně není. Ale nehroutim se, nebrecim. Já jsem zdravotní sestra a se smrtí se potkávám často, takže vím, že tu být nemůže, ale přijde mi, že to můj mozek asi stále nezpracoval. Mám pocit, že jsem to úplně vytesnila. Je pravda, že je to pro mě první ztráta blízkého člověka, ale je tohle normální? Že by truchlení teprv přicházelo? Moc vám děkuji za odpověď :)
Před dvěma týdny Vám nečekaně zemřela babička. Babička do posledních chvil o nemoci a vážnosti stavu nechtěla mluvit a tudíž jste neměli možnost se s ní rozloučit tak, jak byste potřebovali. Babička Vám byla velmi blízká, o to víc Vás znepokojovalo, že v prvních týdnech jste u sebe nepozorovala reakce související s truchlením. Fungovala jste jako dřív. Nyní po dvou týdnech máte pocit, že to k Vám teprve začíná doléhat. O babičce se Vám začalo zdát a hodně nad ní přemýšlíte. Připadá Vám, že si vlastně ještě nepřipouštíte, že tu není. Ptáte se, jestli je to normální?
Dobrý den,
nejprve mi prosím dovolte vyjádřit upřímnou soustrast nad úmrtím Vaší babičky. Je mi líto, že jste o ni přišla.
Píšete o tom, že babička byla nemocná delší dobu, ale informace o jejím zdravotním stavu a jeho vážnosti jste se dozvěděli až v nemocnici od lékařů ve chvíli, kdy měla před sebou jen pár dnů života. Situaci Vám neulehčovalo to, že babička s Vámi o vážnosti stavu mluvit nechtěla a navenek dávala najevo, že se nic neděje. Představuji si, jak náročné a možná i matoucí to pro Vás muselo být. Je pochopitelné, že úmrtí babičky bylo řadou lidí vnímáno jako šok. Šok je možná i pojmenování pro to, co jste zažívala ve dnech následujících po úmrtí a po pohřbu, jen u Vás se projevoval odlišně. A zároveň je to něco, co je přirozenou reakcí na tak náročnou a náhlou událost.
Dva týdny od úmrtí je krátká doba. To, co se stalo k Vám opravdu může doléhat takto postupně. A plně si uvědomit, že tu babička už není, může trvat ještě delší čas. Pozůstalí někdy zažívají pocity, že to není pravda, nebo mají někdy intenzivní pocit, že jejich blízký nezemřel, i několik týdnů či měsíců po ztrátě. Rozumím i tomu, že Vás znepokojilo to, že jiní pláčou, truchlí, zatímco Vy jste nic takového nepociťovala. Je možné a pravděpodobné, že je to tak, jak píšete, že truchlení teprve přichází. A je to i o tom, že truchlení je velmi individuální proces. Někdo víc přemýšlí, někdo potřebuje víc plakat, jiný potřebuje víc něco dělat. A u jednoho člověka se to může proměňovat v čase. Většinou se vyplácí následovat to, kam nás naše prožívání vede a příliš se neporovnávat s ostatními, protože to každý opravdu může mít dost jinak.
Píšete i o tom, že jste si s babičkou byly blízké, že jste u ní prakticky strávila celé dětství a o tom, že nebylo možné se s babičkou v nemocnici rozloučit, tak jak jste potřebovala. Napadá mě, že někdy může pomoci najít si jiný způsob, třeba formou dopisu, vnitřního rozhovoru či vlastního rituálu, jak se s babičkou rozloučit. Dát prostor tomu, co jste jí možná nestihla říct.
Z toho, co píšete, mi připadá, že to, co zažíváte je v situaci po úmrtí babičky normální. Nicméně pokud by Vám přišlo užitečné si s někým o tom, co prožíváte promluvit, je možné obrátit se na některou z linek důvěry nebo na některou z poraden pro pozůstalé.
S úctou k památce Vaší babičky
Monika Vaníčková
Dotaz zodpovídá
