Poslední dobou se mne dotýkají úmrtí dětských pacientů. Jak se s tím vyrovnat?
Dobrý den, paní Aleno,
setkáváte se s umíráním dětských pacientů a velmi Vás zasahuje zármutek jejich rodin a blízkých. To je opravdu náročná situace a, popravdě řečeno, ne vždy je dobře ošetřená, často hlavně směrem k personálu. Je normální, že se Vás tyto situace dotýkají a je zřejmé, že by bylo na místě, abyste je mohla vhodným způsobem zpracovat. Na některých pracovištích funguje supervize nebo alespoň cosi jako psychohygiena, kde se pomáhá zaměstnancům vhodně zpracovávat zátěžové situace z jejich práce a zároveň se tak zabraňuje syndromu vyhoření. Adekvátní reakce – zármutek, bezmoc, vztek apod. – mohou člověka velmi zatěžovat, pokud je jim vystavován častěji. Některým lidem pomáhá také víra, setkání s nemocničním kaplanem nebo psychoterapeutická podpora.
Pokud u Vás v práci není prostor na hovor o reakcích Vašich a ostatních zaměstnanců, doporučuji Vám si ho vyžádat nebo se alespoň pokusit získat si podporu u blízkých lidí. Vzhledem k mlčenlivosti, kterou je třeba v pomáhajících profesích zachovávat, je vhodné mluvit výhradně o svých vlastních prožitcích, myšlenkách a pocitech. Mohlo by Vám to pomoci cítit se lépe a udržet si nadšení a citlivost pro Vaši práci.
Zuzana Vondřichová