Poslední dobou se mne dotýkají úmrtí dětských pacientů. Jak se s tím vyrovnat?

Odpověď na dotaz ze dne 30. ledna 2014 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, pracuji ve zdravotnictví, ale poslední dobou se mne dotýkají úmrtí dětských pacientů v zaměstnání (nejsem přímo sestra), ale jsem v kontaktu s pacientem, popř. jsem svědkem rozloučení rodičů s dítětem, či resuscitace. Ale v poslední době mne hodně bere za srdce a hodně dlouho se vnitřně vyrovnávám ani ne se smrtí, ale spíše pozůstalými, velmi mne trápí, jejich bolest, že je to třeba první a poslední dítě, které měli..atd. Nevím jak se s tímto vyrovnat, ale práci opustit nechci protože mne na druhou stranu velmi baví.. Děkuji za odpověď a radu. Alena
Alena

Dobrý den, paní Aleno,

setkáváte se s umíráním dětských pacientů a velmi Vás zasahuje zármutek jejich rodin a blízkých. To je opravdu náročná situace a, popravdě řečeno, ne vždy je dobře ošetřená, často hlavně směrem k personálu. Je normální, že se Vás tyto situace dotýkají a je zřejmé, že by bylo na místě, abyste je mohla vhodným způsobem zpracovat. Na některých pracovištích funguje supervize nebo alespoň cosi jako psychohygiena, kde se pomáhá zaměstnancům vhodně zpracovávat zátěžové situace z jejich práce a zároveň se tak zabraňuje syndromu vyhoření. Adekvátní reakce – zármutek, bezmoc, vztek apod.  – mohou člověka velmi zatěžovat, pokud je jim vystavován častěji. Některým lidem pomáhá také víra, setkání s nemocničním kaplanem nebo psychoterapeutická podpora.

Pokud u Vás v práci není prostor na hovor o reakcích Vašich a ostatních zaměstnanců, doporučuji Vám si ho vyžádat nebo se alespoň pokusit získat si podporu u blízkých lidí. Vzhledem k mlčenlivosti, kterou je třeba v pomáhajících profesích zachovávat, je vhodné mluvit výhradně o svých vlastních prožitcích, myšlenkách a pocitech. Mohlo by Vám to pomoci cítit se lépe a udržet si nadšení a citlivost pro Vaši práci.

Zuzana Vondřichová