Po švagrové zůstala osmnáctiletá neteř, je uzavřená a naštvaná. Jak jí pomoci?

Odpověď na dotaz ze dne 21. května 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, před půl rokem zemřela moje švagrová, bylo jí 43 let a 3 roky se léčila s onkologickým onemocněním. Její dceři Monice bude za měsíc 18 a je velký introvert. Nikdy neměla moc kamarádů, na diskotéky ani si jen tak sednout s kamarády nechodí. Na rodinné oslavy s námi vždy chodila, ale na dotazy od rodiny většinou odpovídala ano/ne, případně jednoduchou větou. Dotaz, jak se máš či cokoliv čím by se o nás zajímala, jsme od ní nikdy neslyšeli. Nyní, co její maminka zemřela se uzavřela do sebe a dá se říct, že s námi nekomunikuje. Bydlí v bytě s maminčiným přítelem ( všichni spolu žili 9 let), oba dva jsou introverti a komunikují spolu jen o nejnutnějších věcech, většinou o chodu domácnosti. Ještě mají v péči psa, na kterého se upnuli. Dcera se na psa vymlouvá, že kvůli němu nemůže na oslavu, na nákupy, protože by byl půl dne sám doma ( když žila její maminka, tak sám doma býval), kvůli psovi nechce ani na brigádu, přitom peníze navíc by se jí určitě hodily a byla by to stejná brigáda jako loni, kde všechny zná. Za měsíc bude mít 18, tak jsme jí řekli, že jí zaplatíme eurovíkend v Paříži nebo jiném evropském městě ( s maminkou chtěli jet do Paříže). Že by jela s kamarádkou ( jedinou co má), nic moc na to neřekla, jen že si něco vybere. Pak jsme se dozvěděly od té kamarádky, že jí Monika píše sms, že ona si vybere co bude chtít a kamarádka bude muset jet s ní kam ona si řekne, pokud jí její super úžasná maminka pustí. Těchto sms bylo více a vždy tam byla narážka, že kamarádka maminku má a jak je skvělá. Vše je myšlené sarkasticky a útočně. Teď spolu byly na školním výletě a dcera opět posílala sms kamarádce, kde jí vyčítala, že se baví i s někým jiným, než s ní. Ze všeho jsme nešťastní a nevíme, jak se k ní chovat. Dcera má ještě tetu která by jí moc ráda pomohla, ale spíše má z dcery pocit" proč neumřela ona místo její maminky". Prosím o radu, jestli je půl roku dost dlouho na řešení této situace, aby se dcera úplně neuzavřela do sebe a nebyla naštvaná na celý svět. Občas jí nabízíme, že může jet s námi na výlet, na nákupy, ven, nikdy nechce a raději sedí sama doma. Přítel od švagrové aspoň jezdí na kole, ale to dcera nechce. Když se řešil pohřeb, tak jsme to probírali i s ní, ale vše jí bylo jedno, nechala vše na nás a hrála si hry na mobilu. Ani ve škole spolužákům a třídní učitelce neřekla, že jí umřela maminka. Když jsme se jí ptali, kdo by měl dělat opatrovníka ( jestli babička nebo bratr maminky-můj manžel), tak jí to bylo jedno. Její biologický otec je v invalidním důchodu a stýkají se asi 2x do roka, když za ním Monika jde na narozeniny a na vánoce, ale nikdy tam nejde sama od sebe, že by chtěla. I když maminka umírala v nemocnici, tak za ní ani nechtěla jet ( poslední dva týdny nemoci), jinak si myslím, že měli normální vztah. Monika vždy měla co chtěla, jezdili všichni na dovolené, na výlety , na kole. Máme strach, že pokud se jí budeme moc vnucovat, přestane komunikovat úplně. Chtěli by jsme jí domluvit i návštěvu psychologa, ale jak to s ní probrat? Ještě bych jen dodala, že ve škole má známky dobré a v tomto směru není žádný problém. A jak jsem zmínila její babičku ( ohledně opatrovnictví), tak s babičkou má dobrý vztah, s ní jedinou aspoň trochu komunikuje. Babička jí i navrhla, že pokud by chtěla, tak může bydlet u ní což odmítla, že zůstane v bytě s maminčiným přítelem. Toto téma je mezi mnou, švagrovou a babičkou hodně aktuální a ani jedna z nás neví, jak nejlépe postupovat. Trošku mě mrzí, že ačkoliv se švagrová léčila 3 roky s velice vážnou nemocí, tak tohle vůbec nepořešila a s dcerou ani nijak neprobrala a ona teď neví co s tím. Moc děkuji za odpověď.
Petra

Dobrý den, paní Petro,

chcete radu, co dál s Monikou, Vaší neteří, a ve mě to vyvolává hlavně otázku, co můžete reálně dělat. Vaše úvahy o tom, že dívka potřebuje, aby s ní někdo citlivě a ohleduplně mluvil o její situaci a pomalu spolu s ní nahlédl do jejího světa, jsou jistě velmi přesné. Nabízíte jí, co jde, ale vypadá to, že na její straně není o takovou podporu zájem. Také proto rozumím Vaší rozmrzelosti nad tím, že Moniku její maminka nepřipravila na možnost života bez ní a nyní není jasné, co by dívka potřebovala, aby se jí podařilo v obtížném životním období zorientovat.

Úvahy nad Vašimi možnostmi mne vedou k tomu, že jde spíš o to začít se Moniky více ptát a učit ji samotnou, aby se zajímala sama o sebe. Je možné, že s ní její matka neprobírala, co Monika potřebuje, možná se v době léčby mluvilo spíš o tom, co potřebuje Vaše švagrová. Moničin nezájem o vlastní osud mohl vzniknout už dávno a přesměrovat její pozornost na sebe sama jistě nebude nijak jednoduché a ani není zřejmé, zda se Vám a dívčiným příbuzným podaří toho dosáhnout.

V případě Vaší neteře bych Vám a dalším lidem, kteří se zabývají jejím osudem, doporučila méně se se soustředit na nabídku řešení nebo povyražení. Monika možná neví, co chce, ani co by jí pomohlo, možná ani to, že nějakou pomoc potřebuje. Snad by mohlo prospět vice s ní mluvit o tom, že její názor potřebujete, že jí můžete pomoci nějaký si vytvořit, o důležitosti její vlastní cesty, a také o Vaší nejistotě, co by pro ni bylo dobré. Může pomoci i respektovat její zmatek a snažit se jí sdělit, že má čas, aby se zorientovala. Komunikace s psychologem by také mohla prospět, ale jen v případě, že půjde o dobrovolný akt z dívčiny strany. Moje doporučení jsou vedena podobnou obavou, jakou jste napsala – když se budete vnucovat, dívka odmítne spolupráci úplně. Proto jde spíš o to, abyste se opatrně zajímali, dávali jí prostor a případně ji tak pozvolna učili, aby přemýšlela nad vlastními potřebami a cíli. Snad, když si uvědomí, že je důležitá, bude ochotná vykročit do života. Je to děvče, které má už nyní velikou zátěž a tak asi nemůže hned přijmout něco, co je pro ostatní zpříjemnění života, protože pro ni to může být jen další komplikace, na kterou se necítí být připravená. Nevím to samozřejmě vůbec jistě, Moniku neznám a usuzuji jen z Vašeho emailu, ale tuším, že pomáhat můžete hlavně tam, kde už po pomoci vznikla poptávka, jinak hrozí další zmatky a nedorozumění.

Přeji Vám i Vašim blízkým, abyste dokázali s neteří najít nějakou společnou cestu, i když se to nyní nedaří, je obdivuhodné, že se snažíte dívku podpořit a najít pro ni dobré zázemí.

Zuzana Vondřichová