Po smrti maminky jsem vyhledala pomoc odborníka, setkání s ním mě rozhodila a znejistila. Kam se obrátit lépe?

Odpověď na dotaz ze dne 23. července 2019 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, před časem jsem se na Vás obrátila s dotazem, jak se vyrovnat s blížícím se odchodem své maminky, o kterou jsem více jak dva a půl roku pečovala v domácí péči, kdy byla kvůli svému zdravotnímu stavu plně odkázaná na cizí pomoc i při těch úplně nejzákladnějších potřebách (nebyla schopná se ani sama napít). Zároveň jsem v té době měla velmi náročnou práci, kde jsem kvůli změnám ve společnosti směřovala k ukončení pracovního poměru. Obávala jsem se, že blížící se konec vypětí jak osobního, tak pracovního na mě může mít silný dopad a prosila jsem o radu, jak se na vše připravit. Dostala jsem od Vás milou odpověď, která kromě povzbuzení obsahovala i doporučení se případně obrátit na psychologa či psychoterapeuta, který by mi pomohl se situací vyrovnat. O Vánocích, přesně na Štědrý den, mamince síly došly a odešla mi v náručí. Bylo to pro mě velmi těžké období a zážitky z těch posledních dvou strašných dnů mě pořád trápí, přestože se snažím vzpomínat hlavně na ty předcházející pěkné okamžiky. Zároveň jsem na konci roku skutečně skončila v práci a nastalo tak období, kterého jsem se obávala. Cítila jsem se oslabená, ten první měsíc jsem jednala spíše jako automat, nicméně zařídila jsem vše potřebné - pohřeb, dědictví, hrob... Pomalu jsem se snažila sebrat, protože fungovat člověk prostě musí, přesto na sobě do dnešního dne pozoruji, že se mi všechny síly nevrátily, pořád mne přepadá smutek, pořád mne některé připomínky přimějí k slzám, i když už ne tak často jako dříve. Hůře také snáším stres a často cítím úzkost v situacích, které jsou sami o sobě stresové a náročné, ale které jsem dříve zvládala s nadhledem. Proč ale vlastně píšu - v červnu na mě dolehl stres z vypjaté sezóny (jsem daňový poradce a po odchodu ze zaměstnání jsem si zajistila určitou vlastní klientelu a nejvíce práce jsem měla hlavně v červnu) a zároveň jsem kývla od července na nabídku nového uplatnění v poradenské firmě. Protože jsem se cítila psychicky zase o něco hůře a měla jsem problémy s úzkostí, obrátila jsem se na svou praktickou lékařku s prosbou o doporučení psychologa či psychoterapeuta, který by mi pomohl situaci zvládnout. Podstoupila jsem psychologické vyšetření a popravdě - nic moc příjemného to nebylo. Snažila jsem se o maximální upřímnost a otevřenost, možná jsem i s ohledem na špatnou psychickou pohodu působila méně sebevědomě a zakřiknutěji než obvykle, takže tomu asi i odpovídal výsledek. Pan doktor mi sdělil dobrou zprávu, že žádným psychickým onemocněním netrpím, můj problém je, že jsem nevyrovnaná osobnost se silnou závislostí na rodičích, trpící úzkostmi. Péče o nemocné rodiče a sdílení domácnosti s nimi není nic správného, protože přeci existují jiné cesty, jak jim pomoc zajistit. Potom mi sdělil, že smutek po matce ještě 6 měsíců po jejím úmrtí je přehnaný a že pokud bych měla děti, tak bych to tak neprožívala. Nabídl mi individuální psychoterapii, když jsem se konečně rozhodla změnit svůj život. Asi netřeba dodávat, že se mi do dalšího setkávání s ním moc nechce.. Upřímně se přiznávám, že mne ta dvě setkání dost rozhodila - pozitivní na tom je, že mi svým způsobem pomohla, protože jak jsem se, mírně řečeno, naštvala, zvednutý adrenalin mi pomohl svou úzkost překousnout a některé problémy, které jsem odkládala, vyřešit, takže mi je paradoxně o něco líp, přesto si říkám - je to skutečně tak? Opravdu je nezdravé, pokud člověk zůstane s rodiči, protože ho potřebují a stará se o ně? Opravdu je nepřirozené po nich truchlit déle jak pár týdnů? Opravdu je správné za všech okolností upřednostnit svůj zájem před zájmy ostatních? Opravdu je výrazem hodnoty člověka jen to, zda si pořídil vlastní rodinu, protože jinak je méněcenný? Hledala jsem pomoc, někoho nezaujatého, s kým bych mohla mluvit o svých pocitech z doby péče - o těch pěkných i o těch těžkých, někoho s kým mohu bez obav probrat i to nejtěžší - své myšlenky z těch posledních okamžiků, posledních dvou matčiných nádechů... Hledala jsem pochopení, dostala jsem nemilosrdné zhodnocení - možná z části pravdivé, ale v každém případě kruté. Tak teď přemýšlím - co dál. Chtěla bych o svých pocitech s někým mluvit, kdo dokáže mít pochopení i odstup a pomůže mi si ujasnit si myšlenky a se situací se vyrovnat. Otec (80 let) se dost trápí sám a spíše potřebuje oporu, než abych ji po něm vyžadovala. S přáteli jsem v kontaktu, začala jsem zas chodit mezi nimi - je to příjemné rozptýlení, občas to pomůže, ale některé věci jsou pro mě tak těžké a osobní, že to ani s nejlepšími kamarády sdílet ještě nechci. Ale po zkušenosti s panem doktorem se návštěvy u dalšího psychologa obávám - třeba mi poradíte, kam se obrátit. Možná jsem skutečně jen nevyrovnaná osobnost, trpící úzkostmi a závislostí na rodičích, která nějakým omylem udělala kariéru v poradenské firmě a teď ještě 6 měsíců po matčině odchodu cítí smutek a má slabé chvilky, tak by se měla "konečně sebrat a stát se plnohodnotným člověkem". Ale možná jsem jen unavený člověk, co se snažil dělat to nejlepší, být ostatním oporou a teď by se na chvilku potřeboval o někoho opřít, někomu se vypovídat, aby věděl, jak dál. Moc Vám děkuji za odpověď, Darina
Darina

Dobrý den,

mrzí mne, že jste při hledání pomoci získala tak nepříjemnou zkušenost. Psychoterapeut nemá poskytovat hodnocení, ale má podporovat nebo provázet, respektovat klientovu zakázku a potřeby. Může klienta konfrontovat se svým osobním názorem, ale obvykle jen s upozorněním, že jde o osobní postoj a takové vyjádření by mělo být pro klienta užitečné, nikoliv devastující. Pokud zásadně nesouhlasí s životním stylem klienta, neměl by s ním pracovat. Chápu, že Vám hodnocení psychologa nevyhovovalo. Nejde o to, zda měl či neměl pravdu – jak sama ukazujete, je to hlavně otázka hodnot a životního stylu a nikoliv odborného posouzení – ale poskytl Vám něco zcela odlišného, než co jste potřebovala.
Není vůbec neobvyklé, že truchlení trvá měsíce, často přesáhne období roku. Vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka je složitý proces a určitě není po pár měsících uzavřený. Obvykle pozůstalý začne dělat nějaké kroky, začíná se snažit o život bez zemřelého, ale smutné chvíle se vracejí, včetně dalších pocitů, jako je hluboký zármutek, vztek, pocity ztracenosti. Je to normální a zdravý způsob, jak truchlení zvládnout. Popravdě, je normální, že se někdy smutek ze ztráty vrací celý život. Jen se k němu po nějaké době přidá třeba hluboká láska, radost nebo naplnění, že člověk mohl se svým blízkým část života sdílet. V každém případě se proces truchlení u každého pozůstalého liší a je zbytečné ho hodnotit podle nějakých vnějších měřítek. Je třeba posuzovat pouze míru toho, jak se pozůstalý dokáže opřít o pomoc zvnějšku a zda mu zármutek neničí příliš další život. Ve Vašem případě se zdá, že se Vám daří postupně ztrátu zpracovávat a když je to těžké, hledáte pomoc a dokážete spolupracovat se svými blízkými.

Pokud jste neztratila důvěru v pomoc odborníků, můžete nás kontaktovat v naší poradně, kde pracují i poradci pro pozůstalé a mohou Vám zkusit pomoci najít vhodnějšího průvodce na Vaší nynější cestě. Jinak Vám doporučuji probírat své potřeby a pocity s blízkými přáteli, případně vyhledat literaturu, internetové diskuse nebo podpůrné skupiny, které se truchlením a ztrátou blízkého člověka zabývají.

Zuzana Vondřichová