Po sebevraždě kamaráda mám jen přítele, vyvádím, jediná opora z dětství dědeček také zemřel. Jak to unést?

Odpověď na dotaz ze dne 1. března 2019 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, ačkoli jsem nikdy na pomoc psychospecialistů nevěřila najednou si po těch všech letech připadám v koncích. Jako malá jsem byla matkou týraná, prošla jsem si množstvím úrazů a modřin po celém těle. Nejvíce mě to ale poznamenalo psychicky. Paradoxně mě nejvíce mrzelo, že otec před tím vším zavřel oči a odjel do zahraničí, stejně jako všichni ostatní mi odmítl pomoct. Ve 14 letech jsem od rodičů odešla, jelikož OSPOD za všechny ty roky nebyl schopen mi ani v nejmenším pomoct a zajistit bezpečí. V noci jsem pracovala a ve dne navštěvovala střední školu. Mou největší oporou byl můj dědeček, který mě vždy vyslechl a byl tam pro mě. Před několika měsíci mi bylo 18 a letos budu maturovat. S rodiči se nevídám a nejsme a nikdy jsme nebyli vázáni citovým vztahem. Dědeček bohužel nedávno zemřel, ale vím, že měl bolesti, a že by se už jen trápil. Prožil krásný život ikdyž mi tak moc chybí. Mou druhou oporou byl dlouholetý kamarád a nyní i přítel, se kterým žiji. S kamarádem jsme plánovali příští rok jít na práva, ale v pátek z nevysvětlitelných důvodů spáchal sebevraždu skokem z mostu. Vždy to byl neuvěřitelně pozitovní člověk a myšlenky proč to vlastně udělal a zda jsem tomu mohla nějak zabránit mě ničí. Od té doby si připadám jako bez života. Mám neuvěřitelný strach, že bych mohla přijít i o přítele, který je teď už opravdu poslední osoba, kterou mám. Bohužel ztrápená z nevysvětlitelné smrti nejlepšího kamaráda jsem protivná, apatická, brečím, vyvádím, kopu kolem sebe jak jen můžu a bojím se, že tím odeženu i toho posledního člověka, kterého mám. Nechci být pod prášky, protože jen oddalují problém, ale asi už více bolesti nedokážu snést. Vždy jsem se uklidňovala, že už nemůže být hůř, ale život mi v tu chvíli dal další ránu. Už je to víc než dokážu snést. Minulost mě trápí a dohání, trpím spánkovou paraýzou a ztratila jsem už veškerý smysl života. Dokáže mi někdo poradit, jak po tom všem můžu být jednou šťastná? Předem děkuji za odpověď.
Pája

Dobrý den, slečno Pájo.

Vážím si e-mailu, který jste nám poslala. Ačkoli psycho-lidem nedůvěřujete, našla jste odvahu a napsala – o to víc si toho ceníme. Z Vašeho dopisu na mě dýchla neuvěřitelná tíže a téměř neúnosná bolest. V poslední době toho Vaše duše musí nést víc než dost! Zemřel Vám dědeček, pevné pouto Vašeho života. Nyní se zabil kamarád. Kromě bolesti ze ztráty obou blízkých ve Vás hlodají výčitky, zda jste jeho smrti mohla nějak zabránit. Věřím, že kdybyste to věděla, udělala byste, co by bylo ve Vašich silách – Vaše výčitky jsou přirozené, ale neopodstatněné. K tomu nesete břímě starosti o vlastní živobytí a možná i smutek a bolest nad vlastním dětstvím. Asi každý z nás by se v podobné situaci cítil jako struna napjatá k prasknutí, jako pohár, který se musí každou chvilkou vylít. Pohár přetékající bolestí, zlostí, nesmyslností toho všeho, vlastní nemohoucností, pohár plný strachu a úzkosti, pochybností, marnosti.

Zároveň jsem ve Vašem dopise našla i něco dalšího. Jakési vlákno touhy, naděje. Touhy unést a dostat se z toho. Touhy být jednou šťastná. Jakousi vůli k životu – už jen v tom, že jste napsala, ale i v tom, že se sama na sebe díváte kriticky, že realisticky hodnotíte své jednání.

Váš dotaz bych rozdělila na dvě části: 1. jak to zvládnout aktuálně a 2. co dělat, abych jednou mohla být šťastná. Začnu tím aktuálním: chování, které popisujete (záchvaty zlosti, pláče, náladovost, potíže se spánkem), vypadá jako poměrně běžná reakce na ne-běžnou životní situaci, na smrt blízkého člověka. Je v pořádku, jen je třeba tomu dát nějaký rámec. Co si třeba vyhradit denně 15 minut na sebe a svou duši? 15 minut, kdy budete sama se sebou, dovolíte svému nitru prožívat cokoli, co na Vás přijde. A ke konci té 15-minutovky udělat něco, čím duši dáte najevo, že jí rozumíte – pustit si hudbu, která odpovídá Vaší náladě; namalovat pocit; rozjímat nad básní; poplakat si nebo zavztekat; vyběhat to nebo vydýchat… (podle toho, co je Vám blízké.) Vaše duše potřebuje, abyste ji „vzala za ruku“ a chvíli s ní byla. Zaslouží si to.

Zvažte také, zda by bylo možné rozšířit okruh těch, kteří vědí o Vaší bolesti. Potřebujete víc kotev než jen přítele. Vím, svěřovat se je riskantní a nesnadné. A když se nám podaří najít naslouchající ucho, bývá to také velmi úlevné. Bylo by možné to zkusit s některou z chápajících kamarádek? Nebo s dlouho známou maminkou od spolužačky? Vedoucí nějakého oddílu, kterého léta znáte? Tím naslouchajícím uchem může být třeba i anonymní linka důvěry. Ráda bych Vás vybídla: zkuste to. Vždyť zavěsit můžete kdykoli, ne? A naděje, že by Vám důvěrný rozhovor ulevil, ta za to stojí!

Bylo by též dobré si uložit do mobilu kontakty na krizová čísla (linka důvěry a krizové centrum) ve Vašem okolí. I na jiné lidi, kteří by mohli být nápomocní (třeba sympatická sousedka, učitelka nebo vedoucí nějakého kroužku, kteří Vám někdy nabídli pomoc…) Snad je potřebovat nebudete. Ale kdyby Vám někdy bylo hodně úzko, je dobré mít kontakty po ruce. Pokud si troufnete, zkuste se na ně obrátit dřív, než bude úplně zle – abyste věděla, jak fungují a jaké to je s nimi mluvit.

Nezapomínejte na péči o své tělo. Potřebujete jíst, pít, odpočívat… abyste měla sílu všechno unést. Pokud to je jen trochu reálné, bylo by fajn po dobu několika týdnů omezit množství úkolů, které na sebe berete. Možná Vám někdo navrhne léky na spaní nebo na krátkodobé zmírnění napětí (ty základní může předepsat i obvodní lékař) – někdy to je dobrá volba, abyste si odpočinula, nabrala sílu.

A k otázce druhé, zda a jak jednou můžete být šťastná? Odpověď nikdo nevíme. Ale věřím, že ano, předpoklady k tomu máte. Tím předpokladem, který mám na mysli, je právě Váš dědeček. Vím, už nežije, ale Vy jste díky němu zakusila, že jste pro někoho důležitá, že se vyplatí důvěřovat, že Vám moc fandí. A to je důležitý vklad, podstatný stavební kámen pro spokojený život.
V tuto chvíli je brzo na hledání cesty ke štěstí a hledání smyslu. Úkol, který před Vás život staví, je unést to současné trápení. Pro tyto dny nic víc. Jít pár kroků životem s tím, že dva Vaši blízcí už tu nejsou. To je neuvěřitelně těžké, ale není nemožné.

Vážená slečno Pájo, budu Vám moc fandit a držet palce, abyste našla vše potřebné k unesení Vaší současné bolesti. A taky Vám přeju – ať už za podpory kohokoli – abyste směla prožít dobrý a smysluplný život. Budu na Vás myslet.

Petra Hálková