Pečuji o nevyléčitelně nemocného manžela a přestávám zvládat situaci, jak se vzchopit, abych na manžela toto nepřenášela?

Odpověď na dotaz ze dne 8. dubna 2010 zobrazit původní dotaz
Vážená paní, dva měsíce pečuji doma o nevyléčitelně nemocného manžela , za velmi výrazné pomoci praktického lékaře a pracovníků Hospicu. Všechnu péči zvládám, ale v posledních dnech přestávám zvládat situaci jako takovou, protože vidím, že prognózy lékařů nebyly daleko od pravdy, nevím si rady sama se sebou. Bojuji s beznadějí, bezmocí, zoufalstvím , strachem a psychickou bolestí. Fyzickou bolest nevnímám, i když už se také dostavila, ale na tu jsou léky. Poradíte, prosím, jak se vzchopit a zabránit tomu, abych ani část z toho co prožívám na manžela nepřenesla? Ještě bych chtěla říct, že on svoji Dg nezná , stejně jako nezná prognózu, žije si ve svém světě, komunikace už téměř žádná, přesto jsem si jistá, že všechno kolem sebe vnímá. Omlouvám se za obtěžování a děkuji za případnou odpověď.
Ludmila
Píšete nám v skutečně velmi těžké životní situaci – Váš manžel je nevyléčitelně nemocný a velká část péče o něj spočívá na Vašich bedrech.

Dobrý den, paní Ludmilo,

péče o nevyléčitelně nemocného manžela, na kterou jste sama je velmi vyčerpávající. K tomu nesete ohromnou psychickou zátěž – vyrovnáváte se s tím, že manželovo zdraví a síly se vytrácejí, že je nejen stále více odkázán na Vaši péči, ale blíží se čas jeho odchodu z tohoto světa. Všechno se seběhlo rychle, během pouhých dvou měsíců. Toto je jedna z nejtěžších bolestí, před které nás život staví. Asi každý z nás v podobných chvílích prožívá bolest, bezmoc, bezradnost, chvíle úzkosti, beznaděje a zoufalství, mnohdy se i zlobíme či závidíme těm zdravým. Paní Ludmilo, velice oceňuji, že i v takto vypjatých chvílích dokážete fungovat tak, aby Váš manžel byl dobře opečován. Spolu s Vámi věřím, že vnímá, co se děje, a že cítí, že je v dobrých rukou. Také si vážím času a energie, kterou jste věnovala napsání Vašeho dotazu. Chápu ho jako čas, který jste věnovala sobě a své bolavé duši, jako krok k tomu, abyste všechno dobře zvládla.

Chcete-li i nadále být pro něj dobrou oporou, bude třeba, abyste našla čas na sebe a své prožívání. Svůj čas, své místo, svůj svět. Prostor, kde budete moct být sama se sebou, se vším, co se ve Vás děje, kde to budete moct prožít, „odložit“, načerpat síly. Stačí třeba půlhodinka denně. Vím, není to snadné, ale je to cesta, jak si všechnu svou bolest a strach nenosit s sebou a nechtěně je nešířit kolem sebe. Nejspíš budete potřebovat i člověka – jednoho či více – který Vás podrží, kterému důvěřujete a můžete na něj naložit část své duševní tísně. Může to být kamarádka, někdo z příbuzných, sousedů, farář, možná i psychoterapeut. Je úplně v pořádku, když se svou beznadějí a strachem svěříte pracovníkům hospice – budou tomu rozumět a vědět, jak Vás podpořit.

Některým lidem kromě rozhovoru s blízkými a třeba i pláče a zlobení se pomáhají i další cesty, jak být v kontaktu se sebou – například malují svou bolest či svůj prožitek, hledají pro něj tón, píšou deník nebo dopis osudu, poslouchají hudbu nebo čtou básně, které souzní s jejich nitrem, jsou na masáž, prohnětou si bolavé svaly a představují si, jak si prohnětávají a opečovávají i bolavou duši, vyhledávají místa v přírodě i jinde, kde uloží nějaký symbol pro svou tíži… Zkuste, zda některá z těchto cest vyhovuje Vaší duši; můžete najít i jinou, vlastní. Možná budete potřebovat někoho, kdo ve „Vašich“ chvílích se postará o manžela či za Vás zajistí jiné praktické záležitosti (nákupy, pochůzky apod.). Doufám, že se mezi Vašimi známými a příbuznými najde dost těch, kdo vyslyší Vaši žádost o konkrétní pomoc a vyjdou Vám vstříc, případně můžete využít možností pečovatelských nebo odlehčovacích služeb. Věřím také, že i Váš manžel pochopí, že každý den potřebujete na chvíli „vypnout“, abyste nabrala sílu a mohla mu dál být věrně po boku. Vždyť my lidé jsme jako studna – potřebujeme pravidelný přísun vody z pramene (nebo více pramenů), jinak bychom vyschli.  

Napadá mě ještě jedna nezvyklá myšlenka: co by se stalo, kdyby se Váš manžel dozvěděl, že o něj máte starost, že Vás bolí, jak je mu stále hůř? Nemyslím, že byste mu měla sdělovat diagnózu – v tomto ohledu plně respektuji Vaše rozhodnutí. Spíš si představuji, že dřív jste si možná říkali navzájem, co se s Vámi děje a že máte nějaké trápení. Přemýšlím, zda i dnes byste měla chuť kus svého trápení s ním sdílet. Zklamání, že přes veškerou snahu lékařů to s ním nevypadá výrazně lépe, obavu, že je jeho nemoc vážná, a nejistotu, zda se úplně uzdraví, strach, co kdyby tady jednou nebyl a co by bylo potom… Možná i Váš manžel ve skrytu duše tuší pravdu a trápí se podobnými úzkostmi a možná by mu ulevilo, kdyby je spolu s Vámi mohl sdílet.

Paní Ludmilo, přeji Vám, abyste našla účinný způsob, jak čerpat síly pro své tělo a duši. Také Vám přeji, ať Vaše společné dny s manželem jsou naplněné dobrem a ať zvládnete všechny úkoly, které před Vámi stojí. Budu Vám držet palce.

Petra Hálková