Pečujeme doma o terminálně nemocnou babičku. Jak připravit dceru na to, že babička zemře?

Odpověď na dotaz ze dne 27. ledna 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, chtěla bych požádat o radu. Manželově mamince je 73 let, má diagnozu HCC v terminálním stadiu. Rozhodli jsme se jí vzít na poslední týdny (dle odhadu onkologa) k nám domu. Já jsem zdravotní sestra pracující na interním oddělení, máme dceru ( 20 let) pracující také na interně. Máme s manželem ještě další dvě dcery 11 a 15 let. Mám strach jak ponesou odchod milované babičky téměř v ,,přímém přenosu". Prostřední dcera se zatím chová výborně, nemá problém s babičkou komunikovat, částečně mi pomáhá s péčí o ni. Ale na nejmladší dceři je už teď vidět, jak je jí nepříjemné za babičkou chodit, že neví jak má reagovat na změnu babiččina vzhledu i chování. Moc nevím ,jak jí připravit na to, že babička zemře, aby se nám nezhroutila. Ví, že babička zemře, ale zcela jistě neví co to obnáší. Děkuji za odpověď Smítková
Gábina

Dobrý den, paní Smítková,

děkuji za Váš dotaz. Je potěšující číst, jak přirozeně a hezky všichni přistupujete k vaší ne zrovna lehké situaci.

A teď k Vaší nejmladší dceři. Možná se někomu z vás přece jen svěří, s čím a jaké má ohledně babičky problémy. Bylo by to dobré, ale není to nezbytné. Důležité je, aby opakovaně slyšela, že je normální všechno to, co cítí a prožívá. Představuji si, že má trochu strach, možná se babičky a jejího měnícího se vzhledu i chování přímo bojí. Nelíbí se jí to. A je to pro ni o to těžší, když vidí, že vy ostatní to nějak „dáváte“. Může se pro to zlobit na všechno a na všechny, na vás, na babičku i sama na sebe. Je zmatená. Nerozumí tomu. Kdo ví, co všechno ještě cítí, a nejspíš taky někdy necítí vůbec nic. A to jí může také vadit a mást. Ale nejsou tohle všechno úplně normální a přirozené pocity a stavy tváří v tvář tomu všemu, co přicházející smrt blízkého člověka přináší a co k ní patří? Já zrovna tak jako vy samozřejmě nevím, co se přesně ve Vaší nejmladší odehrává, ale znovu, to jediné důležité je, aby opakovaně slyšela, že je to normální, že je naprosto v pořádku jak ona sama, tak i to, jak to má nebo nemá. Opakovaně.

A dál, je dobře, že ví, že babička zemře. Co všechno to bude konkrétně obnášet pro jednoho každého z vás, to nakonec stejně dopředu a přesně neví nikdo. Vůči Vaší nejmladší dceři bude důležitá citlivost vás všech vůči tomu, co zvládne a co ne, u čeho bude chtít být a u čeho ne. Vzhledem k věku nemusí skoro nic a může mnohé. Uvidíte sami, nemusíte se bát, trocha citlivosti a empatie bude stačit. A dejte prosím pozor ještě na jednu okolnost. Píšete, že prostřední dcera se zatím chová výborně. Rozumím tomu, jste s nejstarší dcerou obě zdravotnice, prostřední dcera to od vás obou okoukává a zřejmě jí to jde, to je dobře. Ale i ona může dojít k limitu svých patnáctiletých možností, a pak bude naprosto přirozené a normální, co všechno bude cítit a necítit, a čeho bude schopná a čeho už ne. Ta nejmladší zřejmě už na těch limitech vzhledem k věku je a nemůže je nějak zásadně překračovat. Ostatně ani není proč. A tak by nebylo moc šikovné, kdyby ještě k tomu všemu zaslechla něco o výborném chování své starší sestry. I ona jako benjamínek se chová výborně, dělá co může a všechno to, co cítí a prožívá, je normální. Tohle je ta nejdůležitější zpráva, tak ať ji od vás slyší a slýchá. Tímhle určitě nic nepokazíte. Tak to je snad všechno, co jsem měl na základě Vašeho dotazu na srdci.

Přeji Vám osobně i vám všem hojnost síly, vytrvalosti a trpělivosti.

Jiří Černý