Odpustí mi Bůh v mé situaci suicidium?

Odpověď na dotaz ze dne 20. dubna 2013 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, zamýšlený adresát "někdo jiný" by měl být v optimálním případě věřící psychoterapeut. Příběh mého života je nebývale komplikovaný a tragický. Jeho fakta zpochybňují Boha jako milosrdného dobrotivého Otce. V dlouhých letech svého hrůzného utrpení jsem pro svou záchranu udělal vše, co bylo v mých možnostech: vyhledal jsem mnoho duchovních, psychologů i psychiatrů, mnohokrát jsem psal na linky důvěry, absolvoval jsem bez úspěchu řadu psychoterapií i léčbu všemi myslitelnými generacemi antidepresiv. Intenzivně jsem se snažil zvrátit svou situaci samoty a opuštění bez lásky, ale Bůh mi jen systematicky a vytrvale házel klacky pod nohy v podobě nemocí, nepochopitelných úrazů, fatálních zklamání a zranění od těch, které jsem miloval, ostrakismu okolí. Není možné v pár řádcích popsat to, o čem ze zoufalství sám pro sebe píšu dlouhé eseje. Dodám snad jen, že po všech těch Božích "zásazích" jsem dnes ve svých 52 letech totálně vyčerpaný, v trvalé hluboké úzkosti a depresi, nevyléčitelně impotentní, neschopný dalšího citového vztahu, prolezlý různými nemocemi, žiju v sociální izolaci bez milujícího člověka - ale nic z toho Bohu nestačí, stále jen utahuje svěrák... v lednu jsem po odchlípení sítnice přišel o pravé oko, kterým jsem viděl lépe než levým. V mé situaci nemá nejmenší racionální opodstatnění navrhovat nějaká "řešení", protože vše, co by v mém případě mohlo smysluplně fungovat, jsem již dávno vyčerpal. Jediným vysvobozením je pečlivě zosnované suicidium, ale před ním mi žádný farář nedá poslední pomazání. Bude jen omílat fráze z katechismu o "dobrovolném" odchodu a smrtelném hříchu. Já sám se po dokonaném skutku sebevraždy upřímně děsím setkání s nevyzpytatelným Otcem, který je mi od kolébky předkládán jako chápající, milosrdný a milující, ale přitom v našich životech nechává působit hrůzy, o kterých si můžeme vydatně počíst v příbězích nešťastníků také na tomto serveru. Můžu snad rozumně doufat, že mě s ustřelenou hlavou místo úlevy a pokoje nesvěří do definitivní péče Luciferovi? Nebo snad mám dál snášet toto peklo? Co Bohu na mě zbývá vyzkoušet? Šílenství? Cévní mozkovou příhodu? Řev v rakovinných bolestech? Ujme se mě snad někdo v mé samotě? Bude mě doprovázet? Zařídí mi účinnou paliativní péči? Ne, po svých zkušenostech se záplavou krásných slov "naděje" v kontrastu s prožitou realitou nepochopení, odmítání a farizejství si nyní nedělám nejmenší iluze. S nebývale smutným pozdravem Perra
Perra

Dobrý den, pane Perro,

děkuji za důvěru, se kterou se na tuto poradnu obracíte, a nabízím Vám odpověď psychoterapeutky a duchovního:

Dobrý den,
vyjadřujete zklamání a zoufalství ze svého života, pochybnosti o křesťanské víře a
také Vaše úvahy o sebevraždě, kterou vnímáte jako východisko ze strastí a zároveň jako čin, který je v rozporu s Vaším vyznáním.
Napsal jste nám, kolik zdravotního a vztahového utrpení Vás potkalo. Je toho hodně a chápu Vaše obavy z toho, jak se bude Váš život vyvíjet dál. Nevěříte, že někdo z lidí bude s Vámi, pomůže Vám, bude s Vámi sdílet vše, co Vás potkalo. Z tohoto hlediska je pro mne pochopitelné, že byste rád z toho všeho unikl, skončil s tím a už nepokračoval ve strádání, které už vnímáte jako něco přesahujícího Vaše možnosti, kapacity i smysluplnost, kterou je možné za mnohým trápením hledat.
Schválně zapříčiněné ukončení života je opravdu jasným „NE“ tomu všemu, co jste zažil. Je to také NE pro Vaši budoucnost, pro možnost něčeho lepšího nebo alespoň pochopení či vyrovnání.
Necítím potřebu vyvolávat ve Vás naději, že Váš život bude lepší, protože to nevím. Vím jen, že pokud se rozhodnete žít dál, dáte šanci dialogu s lidmi i Bohem, dokončení a smyslu. Jestli je pro Vás šance moc nebo málo, je určitě na Vás, na tom, jak vnímáte svět kolem sebe a své postavení v něm. Váš e-mail ve mě vyvolává dojem, že byste o kontakt s druhými stál, ale netroufám si to tvrdit s jistotou. Pokud se rozhodnete pro smrt, je to jasný konec a není možná žádná změna.
Je zcela na Vašem rozhodnutí a odpovědnosti, jestli se rozhodnete svůj život ukončit. Křesťanství sebevraždu nepřijímá, a pokud jste věřící, patří tato oblast jistě do úvah, které o svém životě máte a z hlediska Vaší psychiky je nelze zanedbat. Možná tyto úvahy patří i do Vašeho rozhovoru či vztahu s Bohem, kdy se cítíte být do určité míry zrazený, a tak uvažujete o něčem, co porušuje pravidla daná křesťanskou vírou.
Z hlediska duchovního nejsem kompetentní se vyjadřovat nebo Vás dokonce poučovat. Z hlediska terapeutického vím, že někdy opravdu člověk nemá dost sil na to vést dál vztah, ve kterém se cítí příliš znevýhodněn, začne pochybovat a vzpouzet se – to platí vůči lidem i vůči Bohu. Na druhou stranu také vím, že někdy stačí se na chvíli v takovém vztahu trochu vzdálit (tak jak to děláte nyní Vy) a pak se najednou daří kontakt navázat a získat vzájemné pochopení.

Mrzí mě, že máte tolik špatných zkušeností.

Zuzana Vondřichová

Milý Perro,

jste velmi inteligentní a citlivý člověk, proto není pochyb, že si velmi dobře uvědomujete závažnost Vaší otázky. Kladete-li ji jako věřící (a kdybyste nebyl, asi byste již k nějakému suicidálnímu prostředku sáhl), pak zajisté také víte, že Bohu nemůžeme rozumět. Tedy nejen Vy, ale ani já, jakkoli bych Vám teď chtěl dát nějakou utěšující (a snad pro Vás aspoň trochu uspokojivou) odpověď. Stejně se kdysi v prvních staletích (a kdykoli jindy) mohl ptát mučedník či snad ještě více mučednice, kterou pro víru v Krista mučili a vytrhávali jí vlasy, uřízli prsa a nade všechno jí vzali malé dítě, které jen krátce předtím porodila na tento svět. Dokonce podobnou (ne-li ještě intenzivnější) otázku mohl klást svému Otci přímo Boží Syn, když umíral na kříži. Jeho „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Vám patrně nebude ani trochu cizí… Možná naopak, to může být někdy jediná jistota, kterou věřící člověk v objektivně či subjektivně velkém utrpení může mít: že Bohu nebude nikdy zcela rozumět, ale že Bůh mu bude rozumět vždy. I v utrpení, i v bolesti, i v samotě. Pohled na kříž a pomyslné objetí Krista má moc trpícímu člověku dodat odvahu kráčet životem, i když není ani trochu podoben tomu, jak si ho člověk vysní a přeje mít.

Neumím Vám na Vaši otázku tedy odpovědět, protože nejsem Bůh, abych rozuměl tomu, proč se dějí některé události v životě jednotlivců i společnosti. A rovněž bych asi byl farizej, kdybych tvrdil, že rozumím utrpení a že ho máte nést hrdinně jako křesťan a modlit se přitom. Sice tomu věřím, ale neumím víru v tuto sílu přenést na druhého. Váš kříž nemohu nést, mohu Vám ho aspoň nadzvednout tak, že se za Vás budu modlit. A to i v okamžicích, kdy se sám už modlit nedokážete.

Ve své praxi se setkávám s mnoha osamělými, s mnoha trpícími, s mnoha rozbolenými lidmi. A často mě také napadá, že by bylo určitě dobré, aby si tito lidé vzájemně pomáhali, vždyť jeden druhému by mohli nejlépe rozumět. Přesto ani oni nevidí nikoho, komu by mohli pomoct… Možná právě v tom tkví největší tragedie dnešních osamělých lidí - totiž, že žijeme v době, kdy každý spíše vidí své utrpení, svou bolest, své potřeby, než utrpení, bolest a potřeby jiných. Stejně tak já, jakož i Vy však to můžeme změnit. Váš život tedy ještě může mít smysl. Jen ho nemůžete hledat mermomocí tam, kde byste chtěl. 

Posílám Vám modlitbu svatého Františka. Asi Vám neodejme žádnou z Vašich bolestí, ale kdoví, zda Vám trochu nepomůže dívat se na svět kolem sebe i trochu jinak: 

„Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje, abych přinášel lásku, kde je nenávist, odpuštění, kde je urážka, jednotu, kde je nesvornost, víru, kde je pochybnost, naději, kde je zoufalství, radost, kde je smutek, světlo, kde je tma. Pomoz mi, abych netoužil po útěše, ale těšil, po pochopení, ale chápal, po lásce, ale miloval. Vždyť kdo dává, ten dostane, kdo odpouští, tomu se odpustí, kdo umírá, vstane k životu.  Amen.“

Miloš Szabo