Přes rok mám CHOPN ve IV. stádiu a od června 3. stupeň invalidity. Partnerka se ke mně chová velmi jinak. Co s tím?

Odpověď na dotaz ze dne 4. září 2019 zobrazit původní dotaz
Dobrý den. Moc vás prosím o radu, jak se zachovat v situaci do které jsem se dostal z důvodu nemoci a která mě již delší dobu trápí. V květnu 2018 mi byla diagnostikována CHOPN již v pokročilém stádiu (nyní 4/D s častými exacerbacemi). Do té doby jsem pracoval jako řidič mezinárodní kamiónové dopravy a 6 let živil partnerku, která jezdila stále se mnou. Od května 2018 jsem byl nejdříve v PN, několikrát hospitalizován a také 2 měs. v plicní léčebně. S partnerkou máme pronajatý byt, kde s námi žije také její 12 letá dcera, o kterou se dříve staral její otec, ale jsem k ní citově velmi vázán a i ona mě oslovuje tatínku a má mě velmi ráda. Problém, se kterým si nevím vůbec rady, spočívá ve velké změně chování mé partnerky, která se o mě prvních pár týdnů mé nemoci i hezky starala, ale s přibývajícími problémy a zhoršujícím se mým zdravotním stavem se její vztah ke mě velmi změnil. Nejen že pozoruji, že ji má nemoc obtěžuje, přestala mi projevovat jakýkoliv cit, ale i když se snažím jí v mezích možností dávat maximum, je na mě až zlá a dokonce mi už i vyčítá mé kašlání a záchvaty spojené s mojí nemocí. Od června 2019 jsem v invalidním důchodu 3. st. a mám problémy s běžnými domácími činnostmi. Do zaměstnání nechodí, ale doma se snaží zdržovat co nejméně a i v noci spí v jiné místnosti, abych ji nerušil. Dříve jsem měl příjem cca 40.000 Kč a dnes 8.250 Kč inv. důchod. Byt je psaný na ní a manželé nejsme a tak nemám jinou možnost než toto vše trpět. Navíc ji stále miluji a jak jsem výše uvedl, jsem citově vázán i na její dceru, která se o mě ve svých 12 ti letech stará více jak ona. Můžete mi prosím poradit jak se v této situaci zachovat? Je mi 57 let, partnerce 54. Moc vám děkuji za odpověď. S pozdravem Vladimír
Vladimír S.

Dobrý den,

vypadá to, že Vaše nemoc velmi zasáhla chod rodiny a domácnosti, ve které žijete. Každá chronická choroba mění rodinný systém, protože mění rozložení sil, financí a zaběhaných zvyklostí, které do té doby ve vztazích fungovaly. Taková změna obvykle vyžaduje, aby partneři nebo celá rodina o změně mluvili, mohli si sdělit, co pro ně znamená a pomohli si tak navzájem překonat omezení, která jim nemoc přinesla.

Vaše partnerka se možná ještě nedokázala změně funkčně přizpůsobit a snad se chová, jako by odporování mohlo přinést nějaké zlepšení nebo je to pro ni zatím nepřekonatelné. Vyrovnat se závažnou nemocí partnera včetně zásadní změny životního stylu je opravdu obtížné a dlouho to trvá. Tato fáze odporu je při vyrovnávání se s onemocněním v rodině normální, ale často lidé potřebují pomoci, aby ji překonali a nezůstali v ní. Možná by mohlo pomoci, kdybyste s partnerkou o její nespokojenosti mluvil. Můžete jí vyjádřit pochopení, že i pro ni znamená Vaše nemoc nemalé omezení a sdělit jí, jak je to těžké pro Vás. Můžete s ní probrat, která z opatření jsou potřebná (např. kdy potřebuje odpočinek od projevů nemoci, kdy naopak může být s Vámi) a co jí také můžete poskytovat – možná není nutné maximum, ale může být něco, co by jí pomohlo tuto situaci zvládnout. Vy jí naopak můžete sdělit, co potřebujete Vy od ní, co od ní nevyžadujete, co jí rád budete a můžete poskytovat atd. Je trochu složité to vysvětlit, podstatné je, abyste spolu začali o nemoci mluvit a oba brali vážně omezení, která z ní pro každého z vás vyplývají a zkusili hledat způsob, jak je zmírnit.

Vaše partnerka jistě s Vaší nemocí o hodně přišla, stejně jako Vy, a může být užitečné uznat závažnost situace, být nespokojení nebo smutní, že se to děje a spolu hledat cesty, jak to zvládnout. Pokud by se vám to společně nedařilo, doporučuji vám obrátit se na párového poradce či terapeuta, který by měl mít dovednosti pomoci vám hledat společný způsob a pochopení, jak touto těžkostí projít.

Zuzana Vondřichová