Nejsem schopna se vyrovnat a smířit s maminčiným odchodem už třetím rokem. Existuje nějaká rada?

Dobrý den! Využila jsem této poradny už v září loňského roku a znamenalo to pro mě mnoho - jednalo se o dotaz na antidepresiva "proti zármutku". Protože (aspoň na první pohled) jsem schopná normálně fungovat, rozhodla jsem se zkusit to bez léků. Stejně by asi jen odsunuly můj problém: jde o to, že nejsem schopná vyrovnání a smíření, ačkoliv od maminčina odchodu už plyne třetí rok. Sice se už nevyhýbám lidem ale přece jen je mi ze všeho nejlíp, když mohu večer usnout a na chvíli o sobě nevědět. Pokud mám tu možnost, ráda si zdřímnu i přes den, vyhovuje mi samota a klid. Mám ovšem rodinu a zaměstnání, obojí zvládám. Úzkostlivě se vyhýbám všem asociacím, památky na maminku mám uložené a nedívám se na ně, vyhýbám se zdaleka ulici, kde jsme bydleli, vyhýbám se setkání s našimi někdejšími rodinnými známými a přáteli a dělá mi neskutečné potíže jít na hřbitov - z toho mám výčitky a jsem znepokojená, zpočátku to sice bylo bolestné, šlo to. Zkusila jsem tak jako dřív jet na pár dní dovolené do města, kde mi bývalo s rodiči o prázdninách vždycky dobře a kam jsem jezdila se svým synem (dnes 14) i v době, kdy už tatínek nežil a maminka už nemohla jezdit nikam. Ale letos musím jinam, všichni mi radí, že mám "udělat tlustou čáru" a zaměřit se jen a jen na budoucnost, že si mám nabrat nějaké aktivity, myslet na prospívání a budoucnost svého syna a nehledět do minulosti, že je to morbidní. Bohužel, podařilo se mi nevhodně vzpomínat a mluvit o mamince na srazu kolegů z fakulty a nejradši bych se neviděla - vzbudila jsem rozpačitou reakci a připomínky, že oni mají také problémy a nemluví o nich. Za psychiatrem se bojím jít, mohlo by se to dozvědět moje pracoviště (moje práce je vysoce kvalifikovaná a velmi odpovědná, zde není na místě psychická labilita). Se vzpomínkami na maminku jsem narazila i v křesťanském prostředí, i tam jsem vzbudila rozpaky a skoro pohoršení, že se neumím vyrovnat s během světa...Nejhorší je si přiznat, že to není jen stesk a lítost po mamince, ale že jsou to i bolavé vzpomínky na nevyřešené konflikty, stesk po něčem, co mi proklouzlo mezi prsty. Existuje tady vůbec nějaká rada? Moc děkuji za Váš čas a zdravím. Magdalena

Shrnutí dotazu

Dobrý den! Využila jsem této poradny už v září loňského roku a znamenalo to pro mě mnoho - jednalo se o dotaz na antidepresiva "proti zármutku". Protože (aspoň na první pohled) jsem schopná normálně fungovat, rozhodla jsem se zkusit to bez léků. Stejně by asi jen odsunuly můj problém: jde o to, že nejsem schopná vyrovnání a smíření, ačkoliv od maminčina odchodu už plyne třetí rok. Sice se už nevyhýbám lidem ale přece jen je mi ze všeho nejlíp, když mohu večer usnout a na chvíli o sobě nevědět. Pokud mám tu možnost, ráda si zdřímnu i přes den, vyhovuje mi samota a klid. Mám ovšem rodinu a zaměstnání, obojí zvládám. Úzkostlivě se vyhýbám všem asociacím, památky na maminku mám uložené a nedívám se na ně, vyhýbám se zdaleka ulici, kde jsme bydleli, vyhýbám se setkání s našimi někdejšími rodinnými známými a přáteli a dělá mi neskutečné potíže jít na hřbitov - z toho mám výčitky a jsem znepokojená, zpočátku to sice bylo bolestné, šlo to. Zkusila jsem tak jako dřív jet na pár dní dovolené do města, kde mi bývalo s rodiči o prázdninách vždycky dobře a kam jsem jezdila se svým synem (dnes 14) i v době, kdy už tatínek nežil a maminka už nemohla jezdit nikam. Ale letos musím jinam, všichni mi radí, že mám "udělat tlustou čáru" a zaměřit se jen a jen na budoucnost, že si mám nabrat nějaké aktivity, myslet na prospívání a budoucnost svého syna a nehledět do minulosti, že je to morbidní. Bohužel, podařilo se mi nevhodně vzpomínat a mluvit o mamince na srazu kolegů z fakulty a nejradši bych se neviděla - vzbudila jsem rozpačitou reakci a připomínky, že oni mají také problémy a nemluví o nich. Za psychiatrem se bojím jít, mohlo by se to dozvědět moje pracoviště (moje práce je vysoce kvalifikovaná a velmi odpovědná, zde není na místě psychická labilita). Se vzpomínkami na maminku jsem narazila i v křesťanském prostředí, i tam jsem vzbudila rozpaky a skoro pohoršení, že se neumím vyrovnat s během světa...Nejhorší je si přiznat, že to není jen stesk a lítost po mamince, ale že jsou to i bolavé vzpomínky na nevyřešené konflikty, stesk po něčem, co mi proklouzlo mezi prsty. Existuje tady vůbec nějaká rada? Moc děkuji za Váš čas a zdravím. Magdalena

Odpověď na dotaz

Vážená Magdaleno,

jedno ze slov, které charakterizuje Váš současný stav, by mohlo být  nespokojenost. Jste nespokojená s tím, že od odchodu Vaší maminky „už plyne třetí“ rok - a Vy jste se s ním nesmířila, máte „potíže jít na hřbitov“, „nevhodně vzpomínáte“, svým jednáním vyvoláváte „rozpaky a skoro pohoršení“.

Druzí Vám říkají, co dělat – tedy „tlustou čáru“, ale Vy toho nejste schopna…

Chtěl bych změnit téma a zeptat se Vás, s čím v této části svého života spokojená jste. A dovolím si Vám dát nápovědu. Stačí, porovnáte-li si svůj současný dotaz s dotazem, který jste učinila před dvěma lety. Nebo zůstaňme v přítomnosti: Mohla byste být spokojená s tím, že jste odolala užívání  antidepresiv, že jste si přiznala právo na samotu a klid, že zvládáte rodinu a zaměstnání? Ještě je tu jeden důvod ke spokojenosti: roste Vaše schopnost uvědomovat si souvislosti. Mám na mysli postřeh, čemu všemu se vyhýbáte, nebo závěrečnou poznámku o stesku, lítosti… ale i „nevyřešených konfliktech“. Co když Vás i tyto konflikty vracejí zpět? Odvážně jste si je přiznala. Dokázala byste o nich – tak jako o svém smutku – s někým mluvit? Když to zkrátím, doporučil bych Vám vrátit se do psychoterapie (pokud možno i ke stejnému terapeutovi /stejné terapeutce); podle mne z ní dnes můžete získat mnohem víc než dřív.

Magdaleno, mám pro Vás ještě jedno varování: všiml jsem si, že názor druhých lidí je pro Vás stále dost významný. Jako by dokonce existoval i požadavek, že se jím máte řídit. Neexistuje. Rady druhých váží setinu toho, co objevíte Vy sama. (Což je také rada, uznávám.)

Přeji Vám více spokojenosti a lehkosti

Martin Jára

Provoz poradny je financován z grantů a darů

Od roku 2005 jsme odpověděli na více než 5 250 dotazů. Pomáhejte s námi.

Rozvoj a redesign portálu Umírání.cz proběhl za podpory Nadačního fondu UNIQA v Nadaci Pontis

  • Nadační fond Uniqa
  • Nadácia Pontis
Newsletter

Odebírejte novinky z organizace Cesta domů

Odebíráním souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

Cesta domů je nezisková organizace, která od roku 2001 poskytuje v nepřetržitém provozu odbornou multidisciplinární péči lidem na konci života. ©Cesta domů, 2026. Obsah webu je chráněn autorským právem. Bez předchozího souhlasu není možné texty, fotografie ani další obsah dále šířit či komerčně využívat.

Cesta domů, z.ú.,
Heleny Kočvarové 1,
140 00 Praha 4
  • IČO: 265 28 843
  • DIČ: CZ 26528843