Moje máme spáchala sebevraždu. Od té doby nedokážu komunikovat s ostatními lidmi a mám strach, že ztratím přítele, kterému se straním, protože preferuji být sama.
Dobrý den,
před půl rokem spáchala moje máma sebevraždu, bylo to něco strašného, nikdo to nečekal, nikomu nic nesvěřila, nic nám nezanechala, žádné indicie, nejspíš měla deprese, usuzujeme podle posledních dnů jejího života - to jak se chovala a jak se tvářila navenek. ještě pár dní před její smrtí jsem s ní mluvila, ale nějak jsem ani moc neměla pocit, že je něco v nepořádku, vlastně mi vše přišlo jako obvykle. pak přišla ta rána. všechno bylo najednou jako v hrozném snu, ze kterého jsem se chtěla probudit, ale neprobudila jsem se. všichni se chovali napůl bláznivě, tenkrát jsem našla oporu ve svém příteli. jsme spolu 3 roky a byl to vlastně takový záchytný bod v tom všem bláznění. jenže mám pocit, že ta bolest nějak nepřestává. už se několik let léčím na psychiatrii a chodím na psychoterapii, jsem taková úzkostně depresivní už z podstaty. asi před měsícem jsem byla na návštěvě u příbuzných, ke kterým jsem vždycky jezdila s mámou, byla jsem z toho hrozně nervózní, ale jako bych nechtěla brečet před nimi, tak jsem dělala jako by nic, pak jsem se sesypala až doma, hrozně jsem brečela, postupně to přešlo zase ve větší depresi, přišlo mi, že nic nemá cenu, nic mi nepřinášelo radost, vlastně celý ten půlrok od smrti mámy je takový, že mi dělá problém se z něčeho tak upřímně radovat, třeba se i směju, ale cítím, že uvnitř jsem smutná. pak jsem měla narozeniny, rodina mi chtěla uspořádat oslavu, jenže já jsem celou dobu zase myslela na mámu a slavit jsem nechtěla, chtěla jsem být sama, byla jsem dost mimo, ale snažila jsem se tvářit neutrálně. hrozně mě začli štvát lidi, začal mě štvát přítel, začlo mě na něm všechno vadit, jeli jsme pak na pár dní na chatu a já na něj byla celou dobu taková nabroušená, štvou mě lidi, kteří se radují ze života, protože mně to teď nejde, v poseldní době jsem radši sama, protože když jsem sama, mám trochu klid, jenže bydlím s přítelem a jsme v bytě spolu, kolikrát mám pocit, že už nic necítím, že chci být jen sama se sebou, že jsem hrozně schovaná v sobě, kde je ta láska, co jsem cítila? je to normální, že me lidi štvou? nechci příteli ubližovat, ale vlastně to dělám, protože se mu straním a vyhledávám spíš samotu. je mi to všechno moc líto, nerada bych ho ztratila a nevím, co se to se mnou děje. M.
Napsala jste nám o sebevraždě své mámy a také o tom, jaké máte nyní pocity — cítíte se otupělá, máte potíže být s lidmi, všechno Vás štve nebo přestává zajímat. Dokonce si uvědomujete, že Váš současný stav ohrožuje i partnerský vztah, na kterém Vám záleží. Váš vztah opravdu může nyní trpět, protože se může zvyšovat rozdíl mezi prožíváním Vaším a Vašeho partnera. Bývá dobré o vlastních prožitcích co nejvíce mluvit a sdílet, aby vzájemné oddálení nenarostlo do nenapravitelných rozměrů.
Dobrý den, Markéto,
vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka, který odešel ze světa sebevraždou, je opravdu obtížný úkol. Depresivní stavy, které popisujete, nejsou výjimkou. Velká ztráta spojená s otázkami a pocity, které sebevražda u blízkých lidí vyvolává, vede často do situace, ze které si člověk může jen těžko pomoci sám, protože je často provázena otupělostí i pocitem nepochopení a z toho je obtížné samostatně vykročit. Je to pochopitelné — psychika se obvykle brání příliš zatěžujícím situacím, obtížně řešitelným potížím a člověk jakoby žije v mlze, kde cítí jen omezeně, při tom však je běžná podrážděnost, která ještě zvětšuje odstup od ostatních lidí a udržuje osamocenost, která takto postiženým lidem trochu vyhovuje a zároveň je ohrožuje.
Vzhledem k tomu, že máte psychologickou i psychiatrickou péči, doporučuji Vám, abyste co nejvíce a nejotevřeněji mluvila o svém stavu se svým terapeutem a případně zkonzultovala, zda není třeba změnit léky se svým psychiatrem. I tam je dobré popsat co nejvěrněji pocity, které prožíváte. Je totiž na místě, abyste měla farmakologickou i terapeutickou podporu v tak obtížném období, ve kterém se nalézáte. Intenzivní psychoterapie v kombinaci s antidepresivy by měly přinést úlevu, obzvlášť pokud se Vám podaří zformulovat dobře Vaše obtíže a nahlédnete je jako obtěžující a potřebné změny. Zmírnit pocity osamocení a dosáhnout možnosti sdílení s ostatními lidmi je prvním potřebným (a často nejtěžším) krokem. Neváhejte hledat pomoc u druhých, je to zcela na místě a je možné, že druzí lidé mají větší kapacitu na Vaši bolest, než u nich nyní vnímáte.
Také Vám nabízím možnost, abyste prošla odpovědi v této poradny, které se týkají podobných starostí, jako máte Vy. Najdete tam několik dotazů a odpovědí příbuzných a blízkých těch lidí, kteří zemřeli sebevraždou. Možná i tam najdete nějakou inspiraci či možnost, jak se k Vašemu trápení postavit. Někdy pomáhá kontakt s lidmi, kteří mají podobnou zkušenost, a mohou tak nejlépe pochopit, co prožíváte.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
