Moje babička umírá na nádor na mozku a já se s tím neodkážu smířit.

Vážená paní Marto,

děkuji Vám za dotaz a za důvěru, se kterou se svěřujete se svými pocity a myšlenkami. Vyjadřujete to, co zažívá v takové situaci mnoho lidí.

To, že se zamýšlíte nad smyslem v životě a života vůbec, je tváří v tvář umírání blízkého člověka zcela přirozené. V těžkých a nezměnitelných životních situacích jsou naše hodnoty stavěny do otázky, přehodnocujeme, co je pro nás v životě důležité. Pro každého z nás je smysluplné něco jiného a život druhého svým vlastním smyslem nemůžeme naplnit.

Umírání Vaší babičky pravděpodobně zpochybnilo něco, co pro Vás je hodnotou – mít dítě. Dovedu si představit, že tuto pochybnost také vyvolaly podmínky, za kterých Vaše babička prožívá poslední dny svého života. Každý člověk však neumírá ve strachu a zoufalství. Ke klidnému umírání člověku mimo jiné významně pomáhá, když prožívá, že existuje něco, co jej samotného přesahuje. Lidé často vnímají, že jejich život pokračuje právě v jejich dětech, v díle, které vytvořili, nebo v něčem, co přesahuje tento svět.

Smrt není tím, co ruší smysluplnost života. Naopak dává životu punc jedinečnosti a neopakovatelnosti a našim činům dodává smysl. Věřím, že návštěvy Vaší babičky Vám připadají smysluplné a že na smyslu jim neubírá ani fakt, že Vaše babička umírá. Představte si, že by naše existence nebyla ohraničena, a tudíž by nezáleželo na tom, kdy co vykonáme. Takto jsme pod tlakem času nuceni k využití příležitostí, které v životě máme, a k převzetí zodpovědnosti za to, čím svůj život naplníme.

Paní Marto, přeji Vám, abyste svůj život naplnila vlastním smyslem a abyste měla odvahu znovu se přiblížit tak zásadním životním tématům, jakými smysl a smrt jsou.

S úctou a pozdravem Tereza Soukupová