Manžel tragicky zemřel při autonehodě, jak se s tím mohu vyrovnat?

Odpověď na dotaz ze dne 12. 10. 2010 zobrazit původní dotaz

Dobrý den,
obracím se na Vás s žádostí a prosbou. 23.6.2010 se můj muž v autě čelně střetl s kamionem. Dopadlo to tak, že Vám teď píšu. Bylo to ve středu a v pátek jsme měli odjet na dovolenou. Moc se těšil. Ve středu ještě zařizoval nějaké věci v práci a volal mi ve 20.45 a říkal, že bude za půlhodinky doma. Pracovala jsem tehdy na zahrádce. Ve 22h jsem ho začala shánět. Volala jsem na policii, pila víno. V 0.15 přijela policie. Dál to mělo rychlý spád. Odjezd k mamce, hysterie, pláč, první pomoc alkoholem, spánek. Pak jezdili kamarádi, rodina muže. Nedokázala jsem prostě žít. Pila jsem víno. Zařizovali jsme věci, pohřeb. Celý měsíc jsem prožila jak přes sklo, jak osoba potácející se světem. Pak mi mamka víno odebírala a mně nechybělo. Nepila jsem moc, jen lehké otupění. Pak byl další měsíc. Byla jsem s kamarády, chodila se koupat, smála se s nimi. Další měsíc jsem nastoupila do práce. Jde to. Ale nepláču. Ty sny v prvních dnech tak živé a já tak vzteklá, při probuzení, že to byl jen sen!! Někdy šťastná, že jsme byli zas s mužem spolu. Vnímám, že je se mnou. Moc si přeju, aby byl se mnou. Mám vztek, strašlivý, proč on, proč já! V patnácti mi umřel tatínek. Teď můj muž. Zůstaly jsme s mamkou samy. Máme s mužem domeček, rok a půl jsme v něm bydleli. Je to trochu staveniště, nahoře vybourané, mělo se všechno rekonstruovat. Dole bydlíme. Všechno je tak stejné! Věci mého muže, odložený hrneček, pásek od kalhot, boty. Jdu tam a říkám si, musí přijít, přijde!! Na hřbitově vidím jeho jméno a říkám si, že jsem se zbláznila, nebo všichni kolem. A tady je můj dotaz. Jak jsem pochopila, stále jsem nepřijala to, co se stalo. Je to se mnou tak špatné? Paní psychiatrička říká, že ano, že mi pak nemůže pomoci a že bych jí neměla říkat, že čekám, až muž přijde. Já zas tak hloupá snad nejsem, vím, jak to je. Ale jaksi odsouvám tu bezbřehost, nezměrnost, tu hnusotu, pořád si říkám, mlč a nemysli, tohle si nepředstavuj, tohle ne. Nepředstavuj si, jak se směje a běží k tobě, nepředstavuj si, že z toho hrnečku se nikdy nenapije, boty neobuje, neoblékne košile, co nikdy neměl na sobě. Jde to. Pořád vyhledávám události, děje. Nesnesu jet v autobuse a nečíst si. Dívám se na televizi, jezdím na kole, plavu. Co už mám víc dělat?! Snažím se přece žít! Neopíjím se, chodím do práce, nechci se zabít. Ale nemůžu si představit, že tu už budu pořád bez něj. Proč si mám násilně říkat, že to tak je. To se zblázním, nebo zas sáhnu po alkoholu. To by bylo správné? Chápu, že když mi je 28let, tak paní doktorka nechce, abych prožila další roky čekáním, ale copak prožila to, co já aby věděla, jak mi je? Děkuju moc za pochopení a odpověď. Jarka

Jarka

Milá Jarko,

velmi si vážím Vaší odvahy i schopnosti popsat to, co Vás potkalo a v čem teď žijete.

Jistě není lehké vyjádřit slovy to, co prožíváte.

Trauma, které zažíváte, vždycky změní život člověka a rozdělí ho na dobu předtím a potom.

Nikdy nemůžeme být připraveni na traumatickou, hraniční zkušenost takové nečekané ztráty. Ačkoli je člověk vybaven zásobou energie ke svému přežití, která se v právě takových situacích aktivuje, psychicky se vyrovnat s traumatickou ztrátou často trvá člověku celý život.

Neznamená to samozřejmě, že celý život je člověk stejně nešťastný a zoufalý, dá se ale říct, že mu nejde zapomenout.

Smíření – o kterém píšete – je proces spíše na roky než měsíce.

Smířit se neznamená, že se prostě člověk vyrovná s tím, že něco nebo někoho drahého ztratil, spíše to vyjadřuje zkušenost, že člověk nějak – i když se smutkem, ale i nabytou vyrovnaností — přijímá to, co mu život (pro někoho osud nebo Bůh) přichystal.

Nelze tady najít odpovědi na otázky „proč právě já nebo on“ – na to my lidé prostě nemůžeme znát odpověď. Člověk ale – než k takovému „přijetí“ nebo „smíření“ dojde, prochází všemi možnými fázemi truchlení, zoufalství, emočními zvraty. Jinudy v podstatě nejde ke smíření dojít.

To, co popisujete, je statečný a autentický kus skutečně těžkého života. Nemyslím si, že byste mohla něco dělat líp nebo víc. Snažíte se žít dál, vyhledáváte události, pracujete, stýkáte se s přáteli, podporujete se s maminkou… Zpočátku potřebuje člověk hodně vůle ke všemu, co dělá, postupně si řád a rytmus života nacházejí svůj další smysl.

Píšete, že máte lékařku, která Vás podporuje a poskytuje Vám zřejmě medikaci, která má člověka chránit před silou bolesti a pomáhat dodržovat režim dní. Je otázka, zda by pro Vás byla užitečná či přijatelná vedle toho i péče psychoterapeutická – ta pomáhá v dobách krize tím, že drží bezpečný a ohraničený prostor vztahu s terapeutem, a tak dává člověku možnost sdílet vše, čím prochází, co ho napadá, co se mu zdá, čeho se bojí, je svědkem a podporou jeho úsilí najít v životě další smysl.

Nevím, zda máte chuť nebo energii zkusit ještě něco takového, je myslím ale dobře o takové možnosti vědět.

Milá Jarko, cesta ke smíření je dlouhá a bolestivá. Podle toho, co píšete, jsem si jista, že po ní jdete, jen ještě nejste u konce.

Ilona Peňásová

Dotaz zodpovídá

Mgr. Ilona Peňásová

Poradna je tu pro vás

Zadejte dotaz