Manžel má rakovinu pohrudnice v pokročilém stádiu, nemoc se vrátila po 9 letech od diagnózy. Jaká je prognóza?

Dobrý den,
nevím dost dobře jak mám začít. Mám dvě děti, syn 10 let a dcera 3 roky. Na podzim jsem se měla vrátit do zaměstnání, ale manželovi se tento rok velmi přitížilo a tak jsem zůstala doma a starám se o něj.
Před 10 lety, měsíc po narození syna, u manžela diagnostikovali rakovinu plic bez nalezení primárního ložiska. Absolovoval chemoterapii, ale pro špatnou snášenlivost ji nedokončil. Poté odmítl jakoukoliv onkologickou léčbu a léčil se alternativně. Stav se začal zlepšovat a témět 9 let jsme si užívali a radovali života, narodila se nám dcera, jezdili jsme na dovolené a rakovina se téměř vytratila i z našeho podvědomí. Poslední rok se ale něco změnilo. Na jaře se manželovi začalo špatně dýchat, začal být unavený, začal cítit velké bolesti zad, hrudníku a pravé ruky. Ještě jsme se sice v létě spolu koupali ve Vltavě, ale začal být velice unavený a pro bolest a dušnost nemohl spát v poloze vleže. Od srpn začal pravidelně užívat pro bolest morfinové náplasti, od října užívá i morfinové tablety na průlomové bolesti. Od listopadu je na kyslíkovém dýchacím přístroji. Celý prosinec téměř nevstal, může pouze sedět, začínají proseděniny, i když mažeme. Výrazně zhubnul cca 12 až 15 kg. V současně době váží kolem 45 kg. Z onkologické poradny jsme byli propuštěni, že se nedá nic dělat ať se obrátíme na hospic. Manžel tam samozřejmě nechce a i když je to těžké, ani já nad tím neuvažuji. Prospí již více času, než je vzhůru, málo jí, již téměř nemluví, protože ho to velmi vyčerpává, ale když je vzhůru má jasnou mysl a nechce to vzdát. V říjnu na rentgenu kdy byl naposledy v nemocnici, při záchvatu dušnosti, napsali do zprávy " generazlizovaný hlenotvorný adenoCa pohrudnice vlevo, s meta do uzlin mediastiana, levého nadklíčku a axily, do nadledviny vpravo". Co to znamená česky?
Že je situace vážná je mi jasné. Ale nikde mi nechtějí říct prognozu. A já nevím proč ale potřebuji vědět jak dlouho...CHápu, že jeho cesta umírání je neovlivnitelná, a děkuji za 10 let navíc co jsme dostali, ale to co teď zažívá je agonie, přežívání. Žiju pouze ze dne na den a dívám se na něj s tím, že mu nemohu pomoct, vím jen že pokud nebude chtít, tak já ho nikam zemřít nepošlu. Myslím, že je pro něj velmi důležité nás slyšet alespoň s vedlejšího pokoje. Přeju si pro něj jen aby více netrpěl a doufám, že nebude hůře. To ale nikdo vlastně neví a ani vy mi nemůžete pomoci. To jsem se rozepsala...:-)
A co je vlastně má otázka? Jak dlouho budeme čekat než odejde? Jsou to měsíce, roky či týdny?....i já se bojím smrti manžela, bojím se konce, když vidím jak trpí, aby umírání nebyla ještě větší bolest než teď.
Děkuji, že jsem se mohla alespoň takhle vypsat a děkuji vám za opověď.
Věra Pálková