Mamka je v Alzheimercentru, závisí na péči druhých. Je normální, že mě to netrápí?

Odpověď na dotaz ze dne 1. 4. 2020 zobrazit původní dotaz

Dobrý den, moje mamka má alzheimerovu chorobu, od roku 2016 nemluví, je plně inkontinentní, musí být krmena, oblékána, koupána. Je v Alzheimercentru. Ve vztahu ke mně bych ji nikdy nenazvala milující matkou, ale ani ne "macechou". Do mých 5 let jsme bydleli u jejích rodičů, ale kam mé nejranější vzpomínky sahají je to, že jsem spávala v ložnici s babičkou a dědou a vstávala ke mně babička. V pěti letech jsme se odstěhovali do nového bytu a narodila se sestra. Celý život jsem přesvědčena o tom, že sestru měla raději. Sestra vždy něco provedla a já jsem za to dostala. Sestra dostala všechno, co chtěla, já jsem se bála říct, že bych vůbec něco chtěla. Např. mi tajně sebrala jediné šaty na panenku a já měla dlouho panenku nahatou a vadilo mi to a šaty jsem hledala a na vánoce jsem dostala pod stromeček panenčiny růžové šaty přebarvené na fialovo (ale i jiné dárky). Byla na mně velmi přísná, bála jsem se donést ze školy ve druhé třídě známku 2-, tak jsem si ji v deníčku sama podepsala. Učitelka volala máti do školy, že ze mně roste zločinec, já to považuji za chybu matky. Nejhorší zážitek mého života je, že v 5 letech jsme přijely s mamkou s kočárkem se sestrou od babičky, venku si hrála kamarádka a já ještě nechtěla jít domů. Tak mi dovolila být venku v parádním "komunistickém" plyšáku - kožíšku. Samozřejmě jsem se zablátila. Když jsem přišla domů a viděla to, tak mi vynadala a řekla, že ona mě bít nebude, že až přijde taťka z práce, tak mě seřeže. Tak jsem ve strachu čekala asi 3 hodiny, než taťka přišel z práce. Donutila ho, aby mě seřezal. Vzal si na to gumový šlauch na stáčení vína a řezal mě tak, že jsem ho musela poprosit, aby počkal, že se musím jít vyčurat, protože jsem se málem počurala. Když jsem se vrátila, tak už mě nebil, ale vynadal mi. Matce to nestačilo a nařídila mi klečet v kuchyni s předpaženýma rukama, na které mi položila dlouhou vařechu a ta mi nesměla spadnout. Samozřejmě mě ruce strašně začaly v té poloze bolet, vařecha spadla a musela jsem ji držet znovu. Jinak byla normální matka, dbala, abychom se sestrou dobře učily, abychom chodily čisté atd. Nikdy však neměla moji důvěru, abych se jí s něčím svěřila, protože jsem měla strach z trestu a proto jsem občas musela lhát. Když jsem po svatbě stěhovala do bytu, který jsme si pořídili s manželem, musela jsem jí vrátit klíče. To mě tak vzalo, že i když jsme klíče od bytu s manželem dali tchánům, jí jsem je nikdy nedala. Když jsme ji přijeli s manželem a dcerou kdykoliv navštívit, nikdy nás s radostí nevítala, vždy jsem přišli nevhod, protože v televizi zrovna běžela nějaká detektivka či něco jiného, nebo zrovna přijela z měření (geodetka) a strašně tam zmrzla a zrovna teď si lehla, aby se zahřála, .... Nikdy to nevypla, vždycky jsme se museli dívat s ní a nerušit ji. Takže jsme časem jezdili čím dál méně, ačkoliv bydlíme blízko, až jsme přijeli tak jednou za půl roku a na svátky. Pak zas vyčítala, že nejezdíme a když jsme přijeli, opakovalo se to. Cítila jsem odcizení. Když bylo jasné, že je na tom už s Alzheimerem špatně, zajistila jsem soukromou pečovatelku na pracovní dny a o víkendech jsme se sestrou střídaly v péči.
Nyní je od roku 2016 v Alzheimercentru naprosto závislá na pomoci druhých a já jsem její opatrovník, protože její druhá milovaná dcera to dělat nechce. Většinou mi jí vůbec není líto, když ji nevidím. Navštěvuji ji jednou za 2 týdny na střídačku se sestrou. Jen občas, když za ní přijdu, tak se mě zmocní lítost. Teď v době koronaviru, kdy je Alzheimercentrum od února zavřené, jsem ráda, že za ní nemusím chodit. Chodím tam spíše z povinnosti. Ale říkala jsem si, že když bude umírat, tak za ní přijdu, ať neumírá sama. Teď v době koronaviru jsem se zařekla, že kdybych teď na koronavirus umírala, že za ní v žádném případě jako těžká astmatička, kdy mé astma je klasifikováno jako obtížně léčitelné, nepůjdu riskovat, že tu nemoc chytím. A ještě horší je, že by mi nevadilo, kdyby zemřela. Jsem normální? Nebo jsem citově plochá? Vždyť pokaždé brečím u Vinnetoua, když umírá?
Proč mě mamčin stav už dávno nevzrušuje? Sestra říká, že ona, když mamku vidí, je z toho vždycky špatná. Já ne. Nikdy jsem s ní neměla vřelý vztah. A vím, že jsem víc milovala babičku, její maminku, než ji. To byla opravdu milující babička a když umírala na rakovinu byla jsem těžce zdrcená.
Eva

Eva

Dobrý den, Evo,

asi bych začal odpovědí na Vaše otázky z konce Vašeho dotazu. Rozhodně nejste citově plochá, rozhodně jste normální. Naopak, jste soucitná žena s dobrým srdcem. Vždycky mne rozechvějí příběhy nedostatečně milovaných dětí, které se ale nakonec o své rodiče starají. Píšete, že Vám své mamky vůbec není líto, když ji nevidíte. No to není divu, po tom všem, co jste mi popsala. Až když ji uvidíte na vlastní oči, zmocní se Vás lítost, protože jste, jak jsem už napsal, soucitná žena s dobrým srdcem a ochotou pomoci. Takhle to je normální. Samozřejmě, že jste odpovědná za svoje zdraví a už kvůli sobě i kvůli svým blízkým musíte v této době chránit především sama sebe, jako každý z nás. Vaše rozhodnutí ohledně návštěvy A-centra v této době jsou správná, normální, odpovědná a přirozená. A to, že by Vám nevadilo, kdyby umřela, to vůbec není nějak špatné, nebo nějak ještě horší, jak píšete. Je to velmi, velmi přirozené a pochopitelné a racionálně tento Váš postoj velmi dobře reaguje jak na nynější reálnou situaci, tak i na celý průběh příběhu vztahu s Vaší mamkou. Víte, náš postoj k někomu, kdo nám nějak ublížil nebo nějak dluží lásku, se velmi často dotvoří až po jeho smrti. Teprve až je ten příběh uzavřený, teprve potom, po nějaké době, se do našich vzpomínek mohou dostat ještě další pozitivní emoce, dřív ne. A někdy také, v souvislosti s novými informacemi, které se k nám mohou časem dostat, se může dostavit i určité pochopení těch druhých. Ale taky nemusí, to není nakonec tak důležité. A nyní to důležité není vůbec, to jsem jen tak zmínil na okraj.

Děkuji za sdílení Vašich bolavých vzpomínek a velmi oceňuji, že i v nich zaujímáte vyvážený a spravedlivý postoj k Vaší mamce a taťkovi. To je další důkaz Vaší dobroty a spravedlnosti. Dovolte mi kvalifikovaný odhad. Mám dojem, že způsob, jakým vzpomínáte na všechny ty bolavé události Vašeho dětství i dospělosti, svědčí o tom, že je máte dobře zpracované. Umíte je sdílet, popisujete je věcně, srozumitelně, spravedlivě. A zdá se, že nijak významně nezasahují do Vašeho současného života, to je dobře, to je moc dobře.

Přeji Vám hodně sil v dnešní nelehké době!

Jiří Černý

Dotaz zodpovídá

Mgr. Jiří Černý

Mgr. Jiří Černý

psychoterapeut

Poradna je tu pro vás

Zadejte dotaz