Maminka umírá a dělá, jako by se nic nedělo. Já bych o smrti chtěl mluvit. Jak začít?
Shrnutí dotazu
Odpověď na dotaz
Dobrý den, Ivo,
jedním ze způsobů, kterým lidé reagují na příchod vážné, život ohrožující nemoci, je její popírání. Popření je jedním z psychických obranných mechanismů, kterým se bráníme proti úzkosti a pocitu ohrožení, jež v nás většinou konfrontace s konečností našeho života vyvolává. Popření nemusí být plně vědomé a uvědomované, nemocný člověk ani jeho blízcí to nedělají „schválně“. Vyrovnávání se s perspektivou nevyléčitelného onemocnění probíhá v čase, jeho průběh je individuální a každý člověk má své vlastní tempo. I příbuzní nemocného se vyrovnávají s faktem nemoci podobně jako nemocný sám. I oni mají své individuální tempo, své způsoby reagování a své obranné mechanismy.
Pravděpodobně se cítíte být na rozhovor připraven, vaše maminka však možná ještě k takovému hovoru připravená není. Pokud vůbec o své nemoci nehovoří a ani ji nezohledňuje ve svém životě, pak Vám nezbývá nic jiného než respektovat její tempo vyrovnávání se s nemocí, rozhovor o nemoci nezačínat a být pozorný ke změně jejího prožívání. Nemocní často nezůstanou u popírání onemocnění. Například i zhoršování zdravotního stavu mívá odezvu také v jejich psychice.
Někdy se však nemocní bojí hovořit o své nemoci a o svých obavách proto, aby příbuzné nezraňovali a nezarmucovali. Pokud je toto případ Vaší maminky, pak s ulehčením přijme Vaši nabídku k rozhovoru. Tu můžete udělat kupříkladu tak, že projevíte zájem o to, jak se cítí, zda nepotřebuje Vaši pomoc a zeptáte se, co si o svých případných potížích myslí. Tím dáte najevo, že s Vámi o svém onemocnění může hovořit. Záleží už na ní, jestli bude moci hovor dále rozvíjet. Z jejích odpovědí a reakcí to jistě spolehlivě poznáte.
Pokud se o nemoci přeci jen Vaše maminka někdy sama zmiňuje nebo zmiňovat začne, pak je to vhodná příležitost k tomu, abyste si spolu více o tomto tématu pohovořili. Udělejte si dostatek času, zajistěte si soukromí a proberte citlivě a s porozuměním to, co vás oba trápí.
S pozdravem Tereza Soukupová
