Maminka odmítá hovořit o svém vážném zdravotním stavu. Jak s ní mám komunikovat?

Odpověď na dotaz ze dne 10. října 2009 zobrazit původní dotaz
Dobrý den paní Peňásová, chtěla bych Vás požádat o radu ohledně mojí maminky(50let). Má (asi) rakovinu slinivky s metastázemi. Nemocná je již od června, chodila po různých vyšetřeních a když už byly bolesti břicha moc velké, šla do nemocnice, To bylo na konci července. Bohužel ji dlouho nemohli diagnostikovat, prošla si v nemocnici nejrůznějšími vyšetřeními a až v půlce záři ji řekli, že se jedná o rakovinu pravděpodobně slinivky nebo žlučníku. Věděli jsme, že je to špatné, protože se jí dělá voda v břiše. Ten den, kdy ji řekli diagnozu, jsem se šla ptát lékaře, který mi to také řekl. Maminka ale nechtěla, abych to někomu v rodině řekla, aby jim nepřidělávala starosti (i když mi to všichni víme, protože lékaři nám průběžně sdělovali možné diagnozy a mamce nic neříkali). Problém je ten, že mamka dělá, jakoby se nic nedělo. Je pořád veselá, ani si nijak nestěžuje, neříká, že by chtěla jít domů, o nemoci se nebaví, neptá se, ani lékařů. Vůbec nevíme, co se jí honí hlavou, jestli vůbec ví, v jakém stavu je, že se jedná o nevyléčitelnou nemoc(ví jen, že je to rakovina). Nechceme, aby se trápila sama. Přijde nám to až nepřirozené, dělat, jako že je vše v pořádku. Přitom se její stav pomalu zhoršuje ... a ona to sama určitě vidí. Zlobí se, když se jdeme ptát lékaře, jak to vypadá. Tak ji raději neříkáme, že jsme u něho byli. Chceme si ji vzít domů, ale nevíme, jak bude reagovat. Možná pořád počítá s tím, že když je v nemocnici, tak ji nějak vyléčí ... nebo nám nechce přidělávat práci. Bohužel zatím nám to její komplikace nedovolují. Určitě ji nechceme nutit, aby s námi o nemoci mluvila, když nechce. Ale nechceme, aby se trápila a před námi dělala, jakoby nic, nemocná je víc než 3 měsíce. Kdyby si alespon s lékařem o tom promluvila... my máme strach sní o tom začít mluvit, dokud sama nezačne. Nevíme, jak v takové situaci jednat. Velice Vám děkuji za radu.
Lucie
Píšete o obtížné situaci v komunikaci s Vaší nemocnou maminkou.Trápí Vás nejen nemoc a prognóza, ale i maminčina neochota se o jejím stavu vůbec bavit. Děláte si starosti o to, zda ji máte k hovoru na téma nemoci nějak vyzývat, nebo ji nechat.

Vážená paní Lucie,

chci Vám říct, že to, jak se maminka chová, je jeden ze způsobů, jak se člověk vyrovnává s faktem vážné nemoci – nejde o to všechno probrat a říct, napřed se člověk musí sám vyrovnat vůbec s faktem, že to je pravda.

Většina lidí reaguje podobně, i když v různých časových intervalech a různé intenzitě – napřed ale fakt nemoci a její vážnost většinou odmítne. Což se projevuje také tím, že popírá téma nemoci, nechce to vůbec připustit. Zároveň ale uvnitř člověka probíhá proces vyrovnávání se s faktem, že to je pravda. Neznamená to tedy, že maminka netuší, jak na tom je, ale že to zatím nechce brát v úvahu a mluvit o tom. Uvnitř sebe ale ví nebo alespoň tuší, že tomu tak je.

Většinou nemocní cítí, že je situace vážná. Často ale nechtějí, zvlášť se svými blízkými, takovou situaci probírat. Většinou tím své blízké i sami sebe chrání před silnými emocemi, které by takový hovor zřejmě přinesl.

Po fázi popírání většinou přijde hněv a smutek – člověk se vlastně zlobí na osud nebo Boha, že mu takovou situaci život přinesl, prožívá nespravedlnost a bezmoc. Někdy se tato fáze může projevovat i navenek v chování vůči blízkým lidem – jako netrpělivost, podrážděnost, výčitky, zlost. Všechny tyto fáze ale směřují k vyrovnání se s faktem vážné nemoci.

Je individuální, nakolik chce být člověk v tomto procesu provázen blízkými. Někomu dělá dobře vše probírat – někdy ale s někým jiným než s nejbližšími, někdo jen chce, aby druzí byli kolem něho, ale respektovali jeho odmítání tématu.

To, co – myslím – můžete udělat, je ptát se maminky, jestli si nechce o tom, jak jí je a co možná bude následovat, popovídat. Znamená to, že dáváte najevo připravenost k hovoru o tom, co je pro Vás všechny hodně těžké – že to unesete a jste v tom k dispozici. Zároveň ale respektujete, když maminka to téma otevírat nechce. Můžete také o jejím nastavení a náladě mluvit s lékařem – možná by leccos, co nechce probrat s Vámi, otevřela s ním.

Můžete dávat najevo jen svou připravenost a otevřenost. Jestli na ně přijde stejná odpověď ze strany Vaší maminky, je opravdu její volba.

Možná byste i Vy nebo někdo jiný z Vašich blízkých potřebovali podporu – někoho, s kým právě o všem, co prožíváte, můžete mluvit bez obav a ohledů na druhé. Podívejte se, jestli někoho takového kolem sebe máte.

Co uděláte v tomto ohledu pro sebe – to znamená, dokážete to téma unést a mluvit o něm -  děláte i pro svou maminku.

Milá paní Lucie, držím Vám palce a myslím na Vás.

Ilona Peňásová