Maminka je v terminálním stádiu onemocnění, ale neví o tom. Měli bychom ji říct pravdu?

Odpověď na dotaz ze dne 13. 4. 2023 zobrazit původní dotaz

Dobrý den, mamince byla diagnostikovana rakovina plic ve 4.stadiu, momentálně probíhá paliativní chemoterapie. Dle lékařských zpráv předpokládáme, že je to hodně špatné. Ovšem maminka neví, jak na tom je. Myslí si, že má "pouze" rakovinu plic, ovšem má již meta i v nadledvinkach a játrech.. můj dotaz zní- máme ji o tom říct? Nebo poprosit lékaře, aby ji informoval o jejím skutečném stavu? Nebo ji nechat v mylné přítomnosti, že to není až tak vážné. Ona i otec jsou na sebe hodně fixovaní, já i sestra netušíme, co dělat. Poradíte prosím?
Děkuji

Puminka

Píšete nám o Vaší mamince, které bylo diagnostikováno onkologické onemocnění v posledním stádiu. Maminka ví, že má rakovinu, ale není plně informovaná o rozsahu onemocnění a metastázích. Ptáte se, jestli máte pravdu mamince sdělit sami, máte-li toto případně chtít po ošetřujícím lékaři nebo nechat maminku v mylné představě, že se nejedná o tak vážný stav.

Dobrý den,

je mi moc líto, že je Vaše maminka takto vážně nemocná. Představuji si také, jak těžké musí být nyní Vaše rozhodování o tom, kolik toho maminka má vědět a jak jí informace sdělit. S přihlédnutím k tomu, že sama možná ještě věří, že je její nemoc léčitelná. Ráda bych ocenila, že o situaci takto přemýšlíte a hledáte co možná nejlepší způsob, jak pravdu mamince sdělit. Rozumím i Vašemu váhání. Není to vůbec jednoduchý úkol.

Zkusím Vám napsat několik úvah a zkušeností, které Vám možná budou nápomocné ve Vašem rozhodování.

Pravdou je, že nemocný má právo znát pravdivé informace o svém zdravotním stavu. Informovat by ho měl správně ošetřující lékař, který může zároveň dovysvětlit podrobnosti ohledně plánu péče a toho co může nemocný očekávat. Není to ale snadné a někteří lékaři proto volí cestu, že informují nejdříve blízké nemocného nebo naopak někdy informace sdělí nemocnému v plném rozsahu a neověří si, zdali je nemocný chce skutečně znát. Nemocný se totiž může rozhodnout i o tom, že informovaný být nechce. Proto se doporučuje nemocnému nikdy nelhat, ale pravdu spíše nabízet a sdělovat ji postupně a v takovém rozsahu, který si nemocný sám určí.

Zamlčování informací může být založeno především na strachu, z pocitu bezmoci nebo z názoru, že pacient ztratí naději a přestane “bojovat”. Progresem nemoci se ale tento typ naděje stává nereálným. Naděje je ale širším pojmem a existuje i tam, kde víme, že nemoc vyléčit nelze. Může jít třeba o naději, že nemocný prožije zbylý čas tak, jak si přeje. Naplněnou nadějí může být zlepšení vztahů nebo uzavření či předání věcí, které nemocný považuje za důležité.

V situaci, kdy se rozhodne sdělit nemocnému informace jeho blízký, jsou doporučení podobná jako pro lékaře, kteří sdělují pacientovi nepříznivou zprávu. Je dobré hovor nabízet s tím, že máme informace, které nezná a ujistit se, jestli a v jaké míře je chce slyšet. Usnadnit začátek podobného hovoru může i to, že si zkusí všímat jemných náznaků ze strany nemocného, které mohou signalizovat, že by rád podobný rozhovor otevřel. Možná občas naznačí pochybnost o tom, jak se věci skutečně mají. Někdy pomůže hovor otevřít otázka, jak nemocný sám svůj zdravotní vnímá. Ze zkušeností také víme, že v určitém okamžiku nemocný tuší, jak to s ním doopravdy je a v případě tajení informací, se pak může cítit izolovaný a osamocený. Stává se i to, že jsou blízcí překvapení, když zjistí, že nemocný o svém zdravotním stavu dobře ví a před pravdou naopak chránil on je.

Nemocní mohou na nepříznivou zprávu, že např. léčba selhala nebo byly vyčerpány všechny možnosti léčby, reagovat různě. Někdo se rozhodne bojovat o každý den navíc, někdo ztratí smysl cokoliv dělat, jiní se pokusí dny, které jim zbývají prožít, jak nejlépe to půjde. I toto se však může proměňovat.

Když mají nevyléčitelně nemocní a jejich blízcí příležitost otevřeně spolu mluvit o tom, co mají na mysli a na srdci nebo čeho se bojí, výsledkem je často úleva od úzkosti a stresu, klidnější vzájemné interakce a větší připravenost na to, co je čeká. Díky tomu také mají možnost volby v otázce péče, se kterou jsou pak více spokojeni, což může přispět k většímu klidu. Tím, že se vzájemně domluví, se pak v budoucnu mohou vyhnout složitému rozhodování v momentě, kdy se nemocný již nedokáže vyjádřit sám.

Někteří nemocní mohou zůstat v určité fázi nemoci — někdy i po celou dobu — v popření toho, že by mohli zemřít. Jedná se o normální reakci, která může být důležitou součástí vyrovnávání se s nemocí. Není nutné se snažit jim to vyvracet, ale respektovat, že tuto informaci mohou přijmout později ve svém vlastním čase. Setkat se můžeme i se situací, kdy nemocný slyší sdělenou informaci, ale jako by k němu nedolehla a po rozhovoru si ji nepamatuje. Nepouští k sobě informaci, kterou je jednoduše v tuto chvíli moc těžké unést. Je dobré pojmenovávat, co vidím, cítím či vhodně vyjádřit podporu — “budu tu s tebou”, “neopustím tě”, “co by sis přála/potřebovala?”.

Pokud se rozhodnete mamince pravdu říct, doporučila bych Vám se předem domluvit s rodinou nebo s ošetřujícím lékařem, kdo a jak by měl případně informace mamince sdělit.

V případě, že byste Vy nebo někdo z Vaší rodiny potřebovali situaci podrobněji probrat, můžete se také osobně nebo telefonicky obrátit na naši poradnu .

Přeji Vám dobré rozhodování a mnoho sil do nelehkého úkolu.

Za poradnu

Olga Stránská

Dotaz zodpovídá

Mgr. Olga Stránská

poradenská pracovnice

Poradna je tu pro vás

Zadejte dotaz