Maminka je pacientkou domácího hospice, trpěla depresemi již dříve. Rádi bychom ji poskytli vzpruhu, ale každý nápad zavrhne. Jak jí můžeme pomoci?

Odpověď na dotaz ze dne 26. října 2011 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, maminka je v péči domácího hospice a poslední týden ji začala velmi intenzivně sužovat deprese, se kterou se léčila již jednou - dávno před diagnózou rakoviny. Začalo to tím, že si uvědomovala jisté otupění mysli morfinem a dalšími léky na bolest, a také si přestala hodně věcí pamatovat, např. jen to, co bylo řečeno či dohodnutou před krátkou dobou. Teď již však je ve stádiu, kdy se začíná vyhýbat kontaktům s přáteli, nemá náladu brát telefony, nesoustředí se, stěžuje si na nečinnost,ale přitom nemá sebemenší snahu si nějakou činnost najít...dříve jí dělalo dobře poslouchat aspoň hudbu,to už teď taky nedělá,protože prý neví, nebo se bojí, zda by jí to udělalo dobře..apod. Vše je ještě o to horší, že je venku ošklivo, málo světla...protože dokud bylo hezky, aspoň se snažila být každý den chvilku venku.Lékařky doporučují klid na lůžku, ale ona ona nechce, protože se bojí, že by už z něj nevstala... Rádi bychom ji poskytli vzpruhu, vyvolali o něco zájem, ale už se cítíme bezradni, každý nápad je zavržen....Mohla byste nám poradit, co s tím? Maminka dosud brala Lexaurin, ted ji snad budou nasazena dalsi antidepresiva,ale vim, ze ta ucinkuji az po delsi dobe... dekuji predem za odpoved'! s pozdravem Markéta P.
Markéta
Píšete o své mamince, která je jednak pacientkou domácího hospice, ale již dříve byla léčena na depresi. Máte obavu, že se deprese vrací.

Vážená paní Markéto,

je samozřejmě těžké rozlišit, co je reakce na diagnózu rakoviny, reakce i na fakt stát se pacientem hospice a vyrovnávat se s jinou budoucností, a co je „čistá“ deprese. Zároveň život s morfinem je jiný než život bez morfinu –  tím chci říct, že je opět těžké rozlišit, co dělají léky a co sama maminčina psychika.

V procesu vyrovnávání se s nevyléčitelnou nemocí se střídají různé fáze – a jedna z nich je také „deprese“ – je to čas, kdy na člověka plně dolehne ne už úplně daleká konečnost jeho života a kdy se musí začít vyrovnávat s jeho změněnou perspektivou a se ztrátami, kterými musí procházet. To samozřejmě není vůbec snadný úkol. Někdo o tom víc mluví, ale velmi často se člověk spíš uzavírá do sebe a srovnává si věci v sobě sám. Je také těžké o tom mluvit – a většinou je ještě těžší mluvit s nejbližšími, kteří se sami musejí se situací vyrovnávat. A právě skrze tuto „depresi“ člověk většinou prochází k vyrovnání se a přijetí skutečnosti, jaká je.

Vše, co popisujete, je smutné a nelehké, ale vlastně normální. Pro Vaši maminku, zdá se, nemůže teď být nic dost zajímavé a podnětné. To, co možná potřebuje, je váš klid a přijímání – i v situaci, kdy nedělá všechno tak, jak dělala, a není nic, co by ji uspokojilo.

Nevím, v péči jakého hospice maminka je a co všechno tento hospic nabízí – ale možná by odtud (anebo odjinud, samozřejmě) mohl přijít někdo (psychoterapeut, sociální pracovník…), s kým by maminka mohla víc o tom, co prožívá, mluvit. Cizího člověka nemusí chránit tak jako své blízké a může mu v určitém smyslu říct víc o svých bolestech, než by si možná troufla říct Vám. Pokud je nějaká taková možnost, zkusila bych ji. Mamince se může ulevit a zároveň se může ukázat, co nejvíc ji trápí a zda to jsou léky, které jí v tuto chvíli pomohou.

Milá paní Markéto, přeju Vám, abyste pro maminku i sebe našla to, co v tuhle chvíli potřebujete a co Vám pomůže.

Ilona Peňásová