Maminka je intubovaná v umělém spánku, lékař už nedává šanci. Jak se s dětmi nachystat na poslední chvíle?

Odpověď na dotaz ze dne 25. prosince 2020 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, maminka (72 let) leží 10 dní na JIP a následně NIP po kolapsu zřejmě v důsledku rozvinutých komplikací cukrovky. Je intubovaná a v umělém spánku. Ošetřující primář jí nedává téměř šanci (může jít o hodiny, dny, snad i týdny), a tak se snažíme připravit na poslední chvíle. Je možné a žádoucí chtít, aby v momentě, kdy lékaři odhadnou, že se blíží smrt, maminku probudili a eventuálně extubovali (což se ale možná rovná smrti zadušením)? Abychom se ještě setkali? A pokud by to šlo, mám na takové setkání brát své syny (12 a 10 let), kteří k ní mají velmi blízký vztah? Celou záležitost zatím docela klidně, i když smutně, prožívají a slyší mě sdělovat čím dál smutnější novinky maminčiným přátelům po telefonu. Zvládli se i podívat na decentní fotku z JIP. A jak postupovat u mých synovců (7 a 4 roky), kteří si naopak babičku už moc neužili? Děkuji moc za brzkou odpověď.
Věra

Dobrý den, paní Věro,

obracíte se na nás v situaci, kdy je Vaše maminka pro vážné zdravotní obtíže zaintubovaná v umělém spánku. Zajímá Vás, jak bude možné se s maminkou rozloučit, až bude umírat, jak v tomto ohledu postupovat vůči dětem a malým synovcům.

Vnímám Vaše přání moci se s maminkou ještě vědomě rozloučit i Vaši starost o to, jak by děti rozloučení s ní v nemocnici zvládly. Chápu, že potřebujete odpovědi a chci ocenit, že se snažíte nachystat na rozloučení s maminkou, i když je to nesnadné a v některých věcech si nejste jistá, co je možné a co vhodné.

Ohledně eventuálního extubování maminky a jejího probuzení z umělého spánku Vám nebude umět odpovědět lépe nikdo jiný, než její ošetřující lékař. Jen on může posoudit, co je reálné a co ne, může spolu s Vámi zvážit rizika i přínosy s konkrétními kroky spojená. Mohu Vás ale ujistit, že lékař bude postupovat v nejlepším zájmu maminky, tzv. lege artis. Pokud by tedy maminku probuzení z umělého spánku neúměrně zatížilo nebo by dokonce trpěla, pak tak neučiní.

K uvedení do umělého spánku se sahá v situacích, kdy by pro nemocného byly průvodní příznaky nemoci či léčby příliš zatěžující nebo výrazně nepříjemné. Lékaři mohou hloubku spánku regulovat dle potřeby a vývoje zdravotního stavu. U lidí v kómatu se má za to, že nemocný může vnímat, i když nereaguje, protože sluch zůstává a doporučuje se tedy k takovým pacientům chovat tak, jako by slyšeli. Umělý spánek není kóma, ale určitě mamince můžete říct, co jí říct chcete a potřebujete. Je mi jasné, že to není totéž, jako kdyby byla maminka bdělá a mohla s Vámi mluvit nebo Vás alespoň vidět, ale věřte, že ani toto rozloučení není málo a může oběma přinést klid.

Píšete, že synové mají s maminkou velmi blízký vztah, situaci prožívají smutně, ale poměrně klidně. Jelikož jsou svědky Vašich hovorů s maminčinými přáteli, dovolím si předpokládat, že mají informace a nejspíš i přehled o tom, jak to s babičkou je a že se nejen neuzdraví, ale podle lékařů brzy zemře. Mám dojem, že synům důvěřujete – ukázala jste jim fotku z JIP, necháváte je naslouchat telefonátům. Vnímám ale i Vaši starost o to, aby na ně nebyla poslední návštěva v nemocnici příliš. Vzhledem k jejich věku si dovolím Vás podpořit k otevřenému dotazu směrem k nim, aby Vám sami mohli povědět, co by chtěli a potřebovali, aby si mohli zvolit, zda chtějí třeba babičce nakreslit obrázek a poslat ho po Vás, nebo zda ji chtějí naposledy vidět, i když bude třeba jen spát a nic jim už nepoví.
Určitě je důležité jim předem vysvětlit, jak asi bude návštěva probíhat. Kolik času budete moci společně u babičky pobýt, že možná může vypadat trochu jinak, že jí hadičky a přístroje pomáhají dýchat a i když dělají různé zvuky, babičku to neobtěžuje atd., že babička nejspíš nebude reagovat, ale že jí mohou říct, co by rádi. Můžete se s nimi domluvit, že kdyby najednou potřebovali z pokoje odejít, tak mohou a počkají třeba na chodbě, kde může třeba čekat i někdo Vám či jim blízký. Ať už se k situaci postavíte jakkoli, důležitá je vždy pravdivost a otevřenost, nebojte se ani vlastních emocí. Děti někdy potřebují pokládat otázky, jindy stojí o oporu a ujištění. Znáte své syny nejlépe, důvěřujte tedy svému vztahu s nimi a svému instinktu a věřím, že společně najdete způsob, jak se s maminkou dobře rozloučit – po svém.

Ptáte se i na synovce, kteří jsou mladší než Vaši synové a naopak babičku moc neužili. Zde bych asi ponechala zvažování na jejich rodičích. Říkám si, že můžete přinést nabídku rozloučení s Vaší maminkou i jim, ale nemusíte nést odpovědnost za rozhodování, jak a jestli proběhne. Napadá mě, že můžete naopak volit nabídku formy rozloučení podle svých sil a rozpoložení – že můžete nabídnout odnesení obrázku pro ni do nemocnice, že přidržíte babičce mobil u ucha apod. Pokud by rodiče synovců ve shodě s Vámi chtěli nabídnout synovcům osobní rozloučení u babičky, pak bych opět doporučila dobře situaci vysvětlit a dát dětem prostor pro otázky, emoce, opuštění pokoje atd.

Vím, že není mnoho času na rozhodování a chystání rozloučení, ale pomoci rodičům ve vysvětlování dětem (zj. těm mladším) by mohla například knížka Když dinosaurům někdo umře. Pomoci by Vám mohl i text na našem webu Poslední dny a týdny. Po úmrtí maminky pak můžete využít např. letáky Děti truchlí jinak či Puberťáci truchlí po svém (pokud je 12letý syn už spíše v tomto vývojovém období). Pro poradnu či podporu se můžete obrátit na některou z hospicových poraden, které bývají při hospicích.

Přeji Vám dobrou komunikaci se syny, poklidné loučení s maminkou i dostatek sil k tomu, co je nyní před Vámi.

S úctou a pozdravem

Tereza Lepešková