Máma má karcinom slinivky, náznaky o ukončení léčby ji psychicky drtí. Co smysluplného můžeme dělat?

Odpověď na dotaz ze dne 7. února 2020 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, naše máma (60) má Ca pankreatu -hlava slinivky s infiltrací do v. mesenterica, v. portae, met. v játrech atd. Několikrát hospitalizovaná pro septický stav při obstrukci stentu (crp 198), chemo gemcitabin abraxan, ovšem nyní pro bilirubin >50 přerušena. Již tři neděle skoro nejí, je ikterická. Bolest stupeň 5. Dáváme jí kromě předepsaných antidepresiv, analgetik a anxilolytik ještě ostropestřec tinkturu, Pancreolan a marihuanu - po tom něco málo sní a udrží v sobě. Kdykoliv někdo naznačí, že není naděje, máma jde hrozně do deprese. Návštěva pracovníka hospicové péče ji úplně zdrtila. Chce se rvát do konce. Teď je největší obava z možného ukončení chemoterapie. Modlíme se za Oxaliplatinu, ale už nemá dobrý PS (nechodí, zvrací a váha je -28kg.) Diagnoza byla vyřčena 9/2019 s prognózou rok, což nám přijde nereálné. Jsme zdravotníci, uděláme pro ni vše, ale děsíme se toho, že nám dojdou možnosti, slova útěchy, že nebude už nic, co můžeme udělat, co potom? Přečetla jsem všechny dostupné materiály, tuším, co mi odpovíte, ale asi potřebujeme vědět, že to co děláme má byť jen nepatrný smysl. Děkuji za Váš čas, za Vaši práci! S úctou Jana
Jana
Píšete o vaší mamince, která má pokročilý zhoubný nádor slinivky, zdravotně je na tom velmi špatně, ale myšlenky a úvahy o konci života spojené s ukončením protinádorové terapie jsou pro ni z psychického hlediska cestou k naprostému zoufalství.

Vážená Jano,

jste v nesmírně obtížné situaci, možná právě proto, že jste zdravotníci a mnoho věcí si uvědomujete jasněji, než laici. O paliativní medicíně a hospicové péči se většinou mluví jako o péči, která zachovává a udržuje naději i tváří tvář vlastní smrtelnosti. Není tím ale myšlena naděje na úplné vyléčení, ale jsou tím myšleny různé jiné naděje, které si člověk je schopen i v takových chvílích udržovat – naděje na to, že nemoc bude postupovat pomalu, že nebudu mít bolesti, že budu moci být doma se svými blízkými, že se ještě s někým potkám, něco dokončím. Pravdou ovšem je, že v reálném životě se občas setkáme s pacienty nebo jejich blízkými, pro které naděje znamená pouze a jedině naději na život. Někdy pak jediné, co mohu dělat, je, že jsem tichým společníkem, průvodcem a svědkem trápení, které ale neumím nijak ovlivnit. Ze zkušenosti jsou takoví pacienti spíše uzavření, o nemoci skoro nemohou mluvit a o tom, co je pravděpodobně čeká, už vůbec ne. Nabídka psychologické či spirituální pomoci a podpory u nich proto obvykle nevede ke kýžené úlevě. Možná, že přímá otázka na maminku o tom, co by potřebovala, co jí dává sílu jít dál, čeho se bojí a co by naopak ráda, může trošku přemýšlení pomoci. Podpora ve smyslu “budeme tu s tebou, děj se co děj” může také trošku podpory a útěchy přinést. A pro vás je důležité chápat, že člověk zmůže jen něco. I ve chvíli, kdy, jak píšete, nezbude nic, zůstává právě ta přítomnost druhého, neopuštění i v situaci zoufalství. A možná podpora psychoterapeuta a kaplana pro vás, pečující, může být to, co nakonec mamince pomůže nejvíce, byť zprostředkovaně.

Z hlediska medicíny při takto pokročilém nádoru a váze pacienta 28 kg chemoterapie rozhodně nepřinese žádný prospěch (kromě otazné psychické úlevy, že se přeci jen ještě něco dělá) a naopak a velmi pravděpodobně přispěje ke zkrácení života – chemoterapie má řadu nežádoucích účinků a u takto oslabeného pacienta mohou být i život ohrožující. Z vašeho popisu bych opatrně soudila, že maminka má před sebou řádově spíše týdny než měsíce života.

Jsem přesvědčená, že pro maminku děláte to nejlepší, co je ve vašich silách, váš email je toho dokladem. A znovu opakuji, i prostá přítomnost u trpícího člověka může situaci proměnit. I když to někdy vyjde najevo až po čase.

Přeji vám všem hodně sil a odvahy.

S pozdravem

MUDr. Irena Závadová