Mám velmi vážně nemocnou maminku a nevím, jak to dál zvládnu...
Vážená Petro,
zdá se, že všechno, co dělat lze, děláte. Skutečně se, myslím, nemůžete dostat dál až tam, kde je maminka. Nemůžete s ní sdílet úplně všechno to, co prožívá.
Můžeme jen důvěřovat tomu, že to je její proces, kterým potřebuje procházet, a v něm nemůžete být úplně s ní. To je nejspíš ten čas, kdy, jak se říká, je každý sám.
To, co děláte – ptáte se jí, povídáte, vyprávíte, dáváte najevo, že ji máte ráda, zajímáte se o její potřeby – je podle mne maximum toho, jak s maminkou můžete být.
Sama si kladete otázku, co ji tu drží. Toto téma se často v podobných případech objevuje a doporučuje se říci blízkému nemocnému (i když se možná nachází někde mimo naši realitu), že už může odejít. Že se nemusí bát o ty, kteří tu zůstávají. Můžete říci mamince, že svůj život bez ní zvládnete, i když je to těžké.
Předpokládá se, že odcházející člověk potřebuje klid k tomu, čím musí procházet. Klid mu může dodat i vědomí, že ti, co tu zůstávají, jeho odchod zvládnou.
Samozřejmě nejsou jen verbální prostředky komunikace – a právě v takových chvílích se svými blízkými komunikujeme možná víc neverbálně. Důležité je to, co sama vnímáte a cítíte, když jste s maminkou: oční kontakt, úsměv, jakýkoli signál, který si spojujeme a vysvětlujeme i pomocí toho, jak své blízké známe. Musíme v takových chvílích přijmout, že náš blízký už nesdílí náš způsob pobývání v realitě, jak jsme byli zvyklí, ale ačkoli musíme „pouštět“ verbální porozumění, neodchází naše emoční vazba a neverbální sdílení.
Napadá mě, zda máte Vy sama pro sebe dostatečnou podporu a zázemí, když procházíte již tak dlouho tak tak těžkým obdobím. Určitě by bylo užitečné mít někoho, s kým můžete mluvit o všem, co prožíváte a co Vás napadá. Je těžké to všechno v sobě unést, aniž by si mohl člověk bez zábran a ohledů na ostatní ulevit. Právě proto je někdy dobré a užitečné najít pro sebe zázemí nejen v rodině či mezi přáteli, ale i u profesionála. Sociální pracovník, psycholog, psychoterapeut nebo kněz či duchovní, to jsou lidé pohybující se v pomáhajících profesích a na ně nemusíte “brát ohled“, nemusíte vážit, co ještě unesou, co ještě můžete říct a co už se nehodí říkat apod.
Milá Petro, moc na Vás i Vaši maminku myslím a věřím, že najdete klid a přijetí toho, co nemůžete změnit.
Ilona Peňásová