Jsem nemocná s AIDS, moji blízcí se ke mě chovají divně. Mám s nimi komunikovat nebo si najít psychologa?

Milá Kláro,

chci Vám napřed poděkovat za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Vaše otevřenost a upřímnost jsou v každém případě Vaše „cenné zbraně“.

Zároveň, jakoby paradoxně, jsou zřejmě pro Vaše blízké - podle toho, co popisujete - i zdrojem úzkosti a strachu. Je jasné, že situace, ve které jste, je těžká a že potřebujete nebýt v ní sama. Je proto srozumitelné, smysluplné a potřebné mluvit o všem, co Vás napadá, čeho se bojíte a na co myslíte.

I když člověk někdy nemůže náročnou situaci, ve které se trápí, změnit, pomáhá mu mluvit o tom, co prožívá, potřebuje sdílet své emoce a prožitky - tím také získává sílu a energii bojovat nebo se vyrovnávat s tím, čím prochází a co ho čeká. Takový proces není nic jednoduchého, zvlášť v naší civilizaci, která si zakládá na tom, že člověk může téměř všechno a má téměř všechno pod kontrolou. Obtížně vyléčitelná nebo nevyléčitelná nemoc je proto jedno z témat, ke kterému se většina z nás neumí postavit, snažíme se před ním skrýt, třeba i tím, že o něm odmítáme mluvit, že se mu vyhýbáme.

Je to strach, který nás drží zpátky – a to je pravděpodobně i případ Vašich blízkých. Píšete, že Vám tají různé informace a lžou, že se Vás snaží utěšit způsobem, kterému nevěříte – to všechno jsou signály jejich strachu, ale určitě také lásky k Vám a snahy nějak situaci „ulehčit“. Chtějí Vás zřejmě chránit a nevystavovat ještě i své vlastní úzkosti. Lidé mají často pocit, že to bude tak jednodušší, když sami před sebou nebo aspoň před svými blízkými nepřipustí vážnost situace a nechají si pro sebe vlastní strach a obavy. Napadá mě, jestli je mezi Vašimi blízkými někdo, s kým byste si mohla o tomto „zatajování“ nebo „ochranném hraní her“ promluvit a dát najevo, jak by se všem ulevilo, kdybyste mohli být otevření a upřímní i ve společné těžkosti, kterou stejně sdílíte. Určitě stojí za to zkusit o tom mluvit.

Pokud máte pocit, že to zatím nejde, bylo by namístě mít ještě někoho jiného - třeba právě psychologa nebo psychoterapeuta, se kterým byste mohla nejen Vaše pocity, ale i situaci doma probírat a s jeho podporou zkusit přístup doma změnit. Nevím, zda máte zkušenosti s psychologem nebo psychoterapeutem, ale v každém případě – ať už to doma půjde otevřeněji nebo ne, Vás chci podpořit v tom, abyste takového „průvodce“ v této životní fázi rozhodně měla. Takový člověk je pak zdrojem podpory a tzv. „unese všechno“ – právě proto, že před ním nemusíme nic skrývat, třeba ani nejtajnější obavy, které se před blízkými říct zdráháme.

Milá Kláro, moc Vám i Vašim blízkým držím palce a myslím na Vás.

Ilona Peňásová