Jsem na praxi v hospicu, přijali jsme pacientku z nemocnice ve zbědovaném stavu. Jak se vyrovnat s lidskou bezcitností?

Odpověď na dotaz ze dne 5. března 2006 zobrazit původní dotaz
Měl bych jeden dotaz, na který bych rád znal odpověď. V současné době jsem coby student na praxi v jednom hospici (nebudu jmenovat). Po ukončení studia bych moc rád pracoval v hospici jako ošetřovatel. Tento týden v pátek, se ale stala událost, která mě donutila přemýšlet zrovna nad etikou a úrovní zdravotní péče u nás. Přivezla do tohoto hospice paní z jisté nemocnice (také nebudu jmenovat), která sice nebyla onkologická, ale z nemocnice přišla ve zbědovaném stavu. Podle slov jejích příbuzných se o ní tamní personál nestaral vůbec tak, jak by měl. Paní má totiž doslova "papírovou kůži", a personál dotyčné nemocnice svým nešetrným zacházením při hygienách způsobil, že té paní sedřeli kůži jak na rukou (od lokte nahoru), tak na nohou (od kolena dolů). Můžu říci, že jsem už viděl za své praxe v hospicích (tento je mým druhým) viděl hodně, ale z tohohle mě "zamrazilo" nejvíce. Hlavně proto, že jsem ve chvíli, kdy jsem ta zranění uviděl, vůbec nevěděl, co říci, protože jsem se styděl za ty lidi, co jí tohle způsobili. Zato, že si někdo vůbec dovolí chovat se k člověku, který se nemůže bránit, takovýmto hrubým způsobem. Téměř celý ten den jsem nato musel myslet a ptát se sám sebe - Dá se s tím vůbec nějak vyrovnat? S lidskou bezcitností, hrubostí a takovým chováním? Děkuji předem za odpověď Jiří Novák
Jiří Novák

Vážený pane Jiří,

děkuji za Váš dotaz, který vypovídá o tom, že Vám nejsou lidé lhostejní, že se Vás hrubost a necitelnost dotýkají. A to je dobře. Jsem ráda, že při Vaší praxi v hospici zažíváte a poznáváte svoji vnímavost a citlivost pro druhé. To je v pomáhající profesi důležité, bez určité dávky citlivosti bychom spíše škodili než pomáhali.

Pravděpodobně jste se skrze životní příběh pacientky setkal s doslova bolavými následky práce těch, kteří svoji vnímavost k druhým již ztratili a jsou tak zvaně „vyhořelí“. Syndrom vyhoření je v podstatě emoční vyčerpanost, která nejčastěji postihuje ty, jejichž emoční bilance není vyrovnaná. Tedy lapidárně řečeno – převládá jejich emoční výdej nad příjmem. To se lidem děje, s tím bychom měli počítat. Nejen u druhých, ale i u sebe.

Nevím, co přesně rozumíte v tomto kontextu pod pojmem vyrovnat. Pokud to, aby Vás bezcitnost, se kterou se v životě setkáte, nechávala zcela bez emoční odezvy, tak to bych Vám ani Vašim klientům nepřála.

Myslím si, že jde však spíše o to, jak se vyrovnat s vlastními pocity bezmoci, studu, viny, bolesti apod. tváří tvář lidskému utrpení, způsobenému nemocí, ale třeba i necitlivým zdravotníkem. Při práci v hospici se jistě ještě mnohokrát ocitnete v situaci, kterou nebudete moci změnit, a přesto ji budete muset nebo dokonce budete chtít s pacientem prožít a projít – to je konec konců jeden ze základních aspektů hospicové péče. K hledání Vašeho vlastního způsobu, jak se s těmito situacemi vyrovnávat, by Vám mohla pomoci supervize, která je při této náročné práci nezbytná. Zpracování vlastních negativních pocitů a připuštění vlastní bezmocnosti je také prevencí před emočním vyčerpáním.

Pane Jiří, přeji Vám, aby Vám Vaše práce přinášela uspokojení a abyste si svoji vnímavost zachoval a nadále pěstoval.

Srdečně Vás zdravím.
Tereza Soukupová