Je možné v klidu zemřít?

Děkuji Vám za dotaz.

Cítím v něm úctu a lásku k člověku, který Vám dal život a pro kterého si přejete jen to nejlepší. Zabývám se asi 3 roky péčí o nemocné ve vigilním komatu - což je výsledek apalického syndromu. Vaši otázku jsem již slyšel častokráte. Stejně tak i otázku - co kdyby se ještě probudil?

Vždy si při těchto situacích vzpomenu na hloubku svého povolání a jeho velkou osobní zodpovědnost. Lidský život je jedinečný a hodnotit jeho kvalitu není opravdu jednoduché.

Osobně nesouhlasím například s eutanázií, ani jinou formou umělého ukončení lidského života, ale nesoudím blízké takto postižených lidí, pokud mají jiný názor. Myslím, že se každý obtížně smiřujeme s neschopností ovlivňovat vlastní život a rozhodnutí. A rozumím, když takový stav hodnotíme jako nepřijatelný či s nulovou kvalitou života. Nicméně má takový život také nulovou hodnotu? Jsou kvalita a hodnota života stejné pojmy? A mají stejný smysl v lidském bytí?

Tím, co jsem právě napsal chci jen říci, že si nemyslím, že zdravotníci či blízcí takto nemocných máme právo rozhodovat o jejich bytí či nebytí. Nejsem nábožensky založený člověk, ale cítím hlubokou pokoru vůči životu i smrti a myslím, že zde nejsme v roli soudce - ale rádce a doprovázejícího.

V hospici sv. Josefa v Rajhradě u Brna jsme si s naším týmem stanovili cíl - cíl pro péči u takto nemocných:

Hlavním úkolem je pro nás pomáhat nemocnému ve vigilním komatu a jeho blízkým zvládat co nejdůstojněji tento závažný stav a udržovat co nejvyšší kvalitu ošetřovatelské, ale i obecně lidské, komunikační a podpůrné péče kontinuálně po celou dobu pobytu nemocného v našem zařízení. Nehodnotíme, zda má smysl podávat enterální výživu - hodnotíme její toleranci v rámci vypočítaných parametrů. Nehodnotíme, zda má smysl systém basální stimulace a citlivá komunikace s rodinou - provádíme ji, protože pomáhá důstojnosti života pacienta a také naší péče. V takovémto „bezbariérovém prostředí“ pak mnohem snadněji společně s blízkými nemocného provádíme společná rozhodnutí při různých komplikacích, hovoříme o odstoupení od neúčinné léčby a pomáháme rodině a blízkým pacienta v jeho doprovázení.

Na závěr své odpovědi tedy chci zdůraznit:

Pokud poskytneme nemocnému náležitou kvalitní základní ošetřovatelskou péči a bezbariérové duchovní (nemyslím jen náboženské) a obecně lidské prostředí i pro jeho blízké, potom není zapotřebí uvažovat o zkrácení života takto nemocných. I takový život má hodnotu sám o sobě, jeho kvalita záleží na nás všech, ale jeho délku má v rukou „moc vyšší“.

S úctou

Ladislav Kabelka