Je mi 18 let a už delší dobu přemýšlím o smrti, cítím strach, ale zajímá mě to. Je to nějak nebezpečné?

Odpověď na dotaz ze dne 23. února 2018 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, moc prosím o radu. Mám 18 a mám malinké starosti. Už delší dobu par měsícu, přemýšlím ze zajímavosti nad otázkami, co bude po smrti? Bude to bolet? Uteče život rychle? Někdy večer, když jdu večer spat tak se leknu trosku ze spaní, ale nejevím, žádné psychické nemoci Jsem pouze tetanikem. Někdy když dostanu ten starch, když na to myslím tak třeba se mi zrychlí tep, tak jak když se někdo bojí zubaře. Takže beru velké množství magnesia, kvůli tetanie. Někdy mam problem trošku se spaním a jsem citlivější Myslím na smrt už dele než pul roku, ze zajimavosti a proto mě to trošku trapi , že se jí bojím, mám strach určitou menší depresi. Má dětská lékařka říkala, že si myslí, že jsem naprosto v pořádku, a že není třeba chodit k psychiatrovi, a něake leky uživat. Přece jen jsem mladý člověk a o takových věcech přemýšlí víc lidí, a projevuje strach. CO si o tom myslíte vy? Je to něak nebezpečné? Hrozí mi něco? Mužete mi prosím něak poradit? Moc děkuji a prosím omluvte mou gramatiku, píši z mobilu ve vlaku. s pozdravem René Čumpelík
René čumpelík

Dobrý den, René,

o smrti nejspíš přemýšlí většina lidí a každý z nás si kolem toho klade spoustu otázek. Určitě potřebujeme vědět o konci života víc, než se dneska běžně nabízí a je jisté, že otázky kolem smrti jsou podstatné pro všechny lidské kultury. Nedivím se, že si je pokládáte sám. Připadá mi ovšem těžké, že možná na žádné z nich nedostáváte adekvátní odpovědi. To možná nejsou malinké starosti.

Nevím, jestli o svých otázkách s někým mluvíte a můžete sdílet nejen své starosti, ale i úvahy a postřehy. Přála bych Vám jiné odpovědi než to, že jde o depresi anebo, že to tak nemá být, případně, že je to v pořádku, ale bez dalších názorů či podpory. Také strach, který máte, je asi normální, nicméně je škoda, že na něj nedostáváte dostatečnou útěchu či porozumění. Strach z neznámého, strach z bolesti i obavy z toho, že nemusíme rozumět smyslu konce života nebo celému životu, přináší trápení. Vaše úvahy mi nepřipadají jako psychiatrické, ale důležité k tomu, abyste mohl smrti porozumět.

Je ovšem jasné, že pokud by přemýšlení o smrti mělo zabrat velkou část Vašeho života nebo Vám dokonce bránit v jeho naplňování, znamenalo by to pro Vás i Vaše blízké velkou komplikaci. Proto bych Vám doporučila, abyste začal o svých otázkách a úvahách s lidmi mluvit. Ne urputně, ale se zvědavostí, jak to opravdu je, co smrt znamená pro druhé lidi, jak se na ni třeba dívají Vaši blízcí, zda někdo z nich má zkušenost s umírajícími apod. Můžete sledovat např. pořad Brána smrti, který najdete v archivu ČT nebo zjistit, jak se na smrt dívají Vaši rodiče nebo vrstevníci. Nesnažte se ovšem smrtí svůj život naplnit, to opravdu nebezpečné je. Otázky okolo smrti náš obvykle dovedou také k otázkám okolo našeho bytí a života. Tedy je třeba zároveň zabývat se životem, tím, co je nyní, tím, co má náš čas zde naplnit.

Nicméně je jasné, že se potřebujete zajímat o to, co zaměstnává Vaši mysl a co je podstatnou oblastí v našich životech – jeho koncem. Přála bych Vám, abyste mohl najít uspokojivé odpovědi v otázkách smrti a umírání a mohl dále žít pokojně a v klidu. Pokud byste klid nemohl najít, můžete se časem obrátit na odborníka – psychoterapeuta, který by mohl být dobrým průvodcem Vašeho hledání.

Zuzana Vondřichová